Leonard Cohen, O₂ aréna, Praha, 21. července 2013

      Letos vystoupil Leonard Cohen v Praze potřetí, tentokrát v rámci svého turné Old Ideas World Tour. Jak jinak, znovu jsem tento koncert propásl. Proto zde uveřejňuji aspoň zprávu hudebního novináře Josefa Vlčka.

Cohen provedl posluchače v Praze očistnou lázní

      Leonard Cohen potřetí navštívil Prahu a potřetí připravil svému oddanému publiku dárek v podobě nenapodobitelného mixu. V neděli v O2 Areně spojil zdánlivě jednoduché, ale bohatě ozdobené písně, vstřícné a zároveň vznešené vystupování, kapku furiantství i sentimentu tváří v tvář krátkému lidskému životu.

      Už po třetí to byla očistná lázeň pro všechny poutníky, kteří kráčejí stejným směrem jako on.

      Od minulého koncertu se změnilo víc, než publikum čekalo. Přibyly písně z loňského alba Old Ideas a zpěvák zpřeházel pořadí skladeb, i když ne vždy k dobrému. Zvláště v začátku byl trochu rozvleklý – Dance Me To The End Of Love a The Future, kterými začínal, jsou i v jeho repertoáru maratonské fláky, a navíc ne moc temperamentní.

Nejlepší přátelé

      Změnila se také aranžmá, na nichž se jako obvykle podílel vynikající a přitom skromně vzadu postávající basista a kapelník Roscoe Beck. Ubylo v nich elektrické kytary a objevil se nový muzikant, houslista Alexandr Bublitchi.

      Cikánské housle, to byla odjakživa Cohenova láska, a proto Bublitchi dostal víc než dost prostoru, aby mu „zahrál do ouška“. Při vší úctě k jeho mistrovského muzikantství, bylo to bohužel na úkor geniálního španělského loutnisty a virtuosa na saz Javiera Mase, který minule svými sóly posluchače doslova uzemnil. Ale na Bublitchiho sólo v Suzanne se bude ještě dlouho vzpomínat.

      Cohen je víc Evropan než jakýkoli jiný americký hudebník. Základem jeho písní je klasický California sound z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, příjemný soft rockový mix jazzu, blues a country. Na něj ale roubuje hudební nápady, typické především pro středomořskou a balkánskou hudbu od španělského flamenga až po židovský klezmer.

      V jeho písních jsou arabská a židovská hudba nejlepšími přáteli, stejně jako si cikánský folklor skvěle rozumí s vídeňským valčíkem. Dialog obou kultur Take This Waltz patřil k nejlepším okamžikům tříhodinového vystoupení. Multikulturní dialog, jedna z dlouhodobě pěstovaných vrstev Cohenova poselství, tentokrát vystoupil do popředí silněji než v minulých letech. Cohen je občas přehnaně vykládán jako zpěvák intimních zpovědí, ale chyba lávky, on cítí a ví velmi dobře, co se ve světě děje.

Okouzlující čísla sboristek

      Také sboristky hrály tentokrát důležitější roli. Jako obvykle svými éterickými hlasy tvořily andělský kontrast k temnému barytonu starozákonního židovského proroka. I ony vytvářejí zvláštní multikulturní kombinaci. Zatímco dvojice Webb Sisters přináší něco z keltské lidové hudby, Sharon Robinsonová je klasickou představitelkou školy Raye Charlese – soulovou interpretkou country music.

      Obě složky měly možná o něco víc prostoru než dřív a dokonale toho využily. Magie večera stála v mnoha okamžicích právě na nich. Okouzlující byla jejich sólová čísla – Robinsonová přesvědčivě odzpívala Cohenovu a svoji Alexandra’s Leaving a Webb Sisters jen za doprovodu keltských harf přispěly k dojímavé závěrečné katarzi svou nejznámější (také Cohenovou) písní If It Be Your Will.

      Ve své kategorii – a že jsme v posledních měsících slyšeli několik ženských sborů, naposledy u Erika Claptona – jsou nejspíš nejlepší na světě. Zdobí je nevídaná přesnost a jistota.

Snad to není loučení

      Nejpodivnější částí koncertu byl poslední blok, dlouhá řada přídavků tvořila skoro čtvrtinu show. Obsahoval totiž jen písně o různých podobách loučení nebo cesty – So Long Marianne, First We Take Manhatan, Going Home, Famous Blue Raincoat, If It Be Your Will, Closing Time. V něm získal koncert na energii a na spádu. Zároveň přinesl zvláštní jímavý pocit. Byl to signál, že Leonard Cohen, kterému bude na podzim 79 let, pomalu končí? Nenápadný způsob loučení? Snad ne.