Putování po Francii (V.Ž.)

Část „Putování po Francii“ je citací ze seriálu článků V.Železného pro portál „Lidovky.cz“, z roku 2005.

      Až vás omrzí neustálé procházení vinoték, nastane čas vydat se do světa. Putování po vinařských oblastech je dnes dokonale organizováno a nabízí báječnou alternativu k tomu věčnému smažení na dvou metrech čtverečních písku, které na vás zbyly na mořské pláži. A co navíc, ve sklepě je chládek! Dám vám pár rad, kam se vydat a kam zrovna nemusíte. Nezkoušejte to na Moravě, není na to zatím připravena. Kam tedy nejdříve? Samozřejmě do Francie!

      Nevíme, proč se Hospodinu zlíbilo, že tak příznivě pokynul vinicím Francie. Ale byl to Hospodin, a nám ho nepřísluší hodnotit. Jak známo, lidé (a vinaři také), jsou vůči jeho úradkům vzpurní. A tak od nepaměti, co francouzská vína dominují světové produkci, se všichni toto jednoznačné Hospodinovo rozhodnutí pokoušejí zpochybnit. A chtějí být „stejní a levnější“, „lepší a dražší“, „zajímavější“ a tak dále. Tak aby bylo jasno! Nic s tím nenaděláme. Francie je Francie! A to přesto, že málokdo umí udělat také, zdůrazňuji „také“, tak mizerné víno jako Francouzi.

Bílý burgund s chřestem.

      Kde začneme naši pouť? Aby ten náraz nebyl tak náhlý, tak začneme ve „Francii Nefrancii“, tedy v Alsasku. Transplantované vinařské Německo za francouzské hranice. Všechno nám tu zní přirozeně. V lahvi je jen jedna odrůda a jen z jedné vinice. Na etiketě najdeme kromě typicky francouzských znaků, jako je „apelace“ a „cru“, také odrůdu a přívlastky. Zbytek Francie se ovšem na Alsasko dívá s despektem. Když si v Paříži ve slušné restauraci objednáte ryzlink, degraduje vás to a sommelier jen zakroutí hlavou. Z Alsaska vezmou na milost snad jen sladké bobulové výběry na závěr večeře. Ale petrolejem páchnoucí ryzlink? Nikdy! Alsasko je velmi nazdobené, plné květin, profesionální, čisté, takové „gemütlich“. Je tu 50 vinic, označených „Grand cru“. Navštívíte-li Riquewihr, půvabné vinařské středověké město těsně pod Vogézami, máte koncentrát celého Alsaska. Podle apelace smějí vinaři v Alsasku pěstovat jen jednu odrůdu na červené víno a tou je Modrý burgund, tedy Pinot noir. Víno je to trochu bez těla a nakládají tu s ním jako s vínem bílým. Chladí je! Zato bílá vína jsou tu skvostná, hlavně můj oblíbený ryzlink. Kromě něj v Alsasku smějí pěstovat Sylván, Muškát, Šedý burgund, Červený tramín (všichni víte, že dává bílé víno) a Bílý burgund (tedy Pinot blanc). Ten je na nápojovém lístku vždy nejlevnější, dělají z něj však překvapivě dobré šumivé víno, zvané Crémant d'Alsace. Chcete si v Alsasku na Bílém burgundu opravdu pochutnat? Pak sem přijeďte někdy v květnu, když vrcholí chřestová sezona. Nikde neumějí tak dobře chřest s bílou omáčkou a k němu je Bílý burgund přímo pohádkový.

Krásná vína z krásných údolí

      Při putování po Francii nesmíte vynechat Champagne. Nejsevernější vinařskou oblast Francie. Jedině bublinky odsud jsou „šampaňské bublinky“. A stojí to za vidění! Pak pokračujte dále až na západ Francie, k zámkům na Loiře. To je další zaslíbená oblast pro bílá vína. Podloží podobné jako u nás na Mikulovsku. Volný vápenec a ten se projeví nám tak libými kyselinkami. Kraluje tu v různých obměnách Sauvignon blanc. V Sancerre je tvrdší, až kovový, v Pouilly-Fumé lehce zakouřený. Sauvignony známe velmi důvěrně, ale téměř neznámá je pro nás druhá odrůda, za kterou doporučuji se vypravit na Loiru, tou je Chenin blanc. Nádherná starobylá odrůda, která vytváří originální vína na dlouhé nazrávání. Dvacet třicet let není žádná míra a uznejte, pro bílé víno je to hodně. Voní po kdouli nebo trochu po hrušce. Doporučuji se za těmito víny vypravit do Savennieres v Anjou. Místní vinaři vám budou na Loiře vytrvale vnucovat jimi oblíbený Muscadet. Je z odrůdy Melon de Bourgogne. Tohle víno opravdu nemusím, asi jsem je ještě nepochopil. A od Loiry se klidně vzdám i červených a růžových vín.

      Když červená vína, tak odjinud. Údolí Rhony si vinařsky nespletete s ničím. Ani jako krajinu, ani jako víno. Řeka tu za tisíciletí naplavila ohromné množství valounů a valounků a každá vinice vypadá jako vyschlé řečiště. Vinaři si tu těch oblázků velmi váží, stejně jako si považují starých vinic. Z plochy valounků vyrůstají vinné kmeny deset i více centimetrů v průměru, na nich ovšem na každém vždy jen tři až čtyři hrozny. Celá síla padesátiletého kmene a jeho dvanáctimetrových kořenů se natlačí do několika málo hroznů. To je pak nějaký koncentrát. Ve dne jsou valounky rozpálené tak, že na ně nesáhnete. Ani si tu moc nemůžete o víně na vinici povídat, slova tu skoro neslyšíte pro třeštění cikád. Severní Rhona to je většinou Syrah a jižní Rhona, je to skládanka třinácti různých odrůd včetně toho Syrahu.

      Samozřejmě si projděte, kromě Avignonu, i Chateaunef du Pape, to jen abyste viděli, jak se z jedné zříceniny a malého nanicovatého městečka dá téměř z ničeho vykřesat ohromné centrum vinařské turistiky. A pak se zastavte hned vedle v Chateau de Beaucastel, jenže tam si musíte zavolat hodně dopředu, aby vás tam pustili. Vína jsou tu divoká, začínají ve vůni někde u ostružin. Moc je doporučuji ke zvěřině. Jejich základem je sice zpravidla z jedné třetiny Mourvedre, ale v té pestré skládance najdete i trochu bílého z vzácné odrůdy Roussanne. Budete-li chtít ochutnat nejvyšší řadu Beaucastelu, Hommage Perrin (pocta zakladateli vinařství), což je víno z těch nej nej vinic. Výroba velmi malá, a pokud se někdy dostanete k takové lahvi z velmi dobrého ročníku, pak ochutnáte víno tak za desítky tisíc korun. Je tu však i základní řada Chateau du Beaucastel, samozřejmě také skvělá, to jste v řádu tisíců, a když si chcete moc pochutnat a hodně ušetřit, tak si dejte Coudoulet de Beaucastel. Nejnižší řadu, v řádu stokorun, ale stále profesionální. Na vínech od Rhony, tedy i Beaucastelu, mne překvapuje, jak přesně je nasazena cena vůči zážitku.

      Pro úplnost uvedeme, že Francie má vinařských oblastí více. Chcete-li dobrá vína za poloviční cenu, volte vždy LanguedocRoussillon. Je to pomalu ale jistě stoupající hvězda francouzského vinařství. Protože je na jihu a jihozápadě Francie, jedná se samozřejmě o červené. Do Provance si zajeďte, abyste viděli krásný kraj, ale pijte tam vína z jiných oblastí Francie. Jura a Savojsko jsou menší oblasti na východě Francie, občas, ale zřídka, překvapí zajímavým bílým vínem. Co tu stojí za ochutnání, je velmi suché a dolihované žluté víno Vin jaune.

Francouzský paradox

      Kromě krásných vín nám Francie darovala ještě „francouzský paradox“. Lékaři a statistikové s překvapením zjistili, že v těch oblastech Francie, kde se pije zcela pravidelně víno, je výskyt infarktu dramaticky nižší než jinde. Rozsáhlé studie, zejména amerických lékařů, potvrdily, že víno obsahuje látky rozpouštějící škodlivé usazeniny v cévách kolem srdce. Skvělá prevence srdečních chorob. Navíc prevence příjemná! Toto zjištění se stalo báječným kladivem na všechny zapšklé mravokárce, regulátory a maniaky prohibice. „Francouzský paradox“ se ovšem vzápětí stal předmětem marketingu. Ve vinařských oblastech, kde vyrábějí většinou červená vína, si pospíšili s tvrzením, že těch příznivých látek je v červeném víně vždy podstatně více. Nesmysl. Není žádný rozdíl mezi bílým a červeným! Chcete-li víno pít opravdu jen jako prevenci, pak se v současné době lékaři shodli že pro muže je denní dávka tohoto „léku“ 4 deci, dámy vystačí se 2 až 3 deci. Ale individuálním pokusům se meze nekladou.

Burgundsko a Bordeaux

Část „Burgundsko a Bordeaux“ je citací ze seriálu článků V.Železného pro portál „Lidovky.cz“, z roku 2005.

      Po putování Francií v minulém díle nám zbyly ještě dvě francouzské oblasti, dva nesmiřitelní rivalové, dva odlišné vinařské světy: Burgundsko a Bordeaux. Přiznám, že jsem více burgundským patriotem a můj starší syn by po tomto přiznání povážlivě pokýval hlavou, to jako že nejsem v pořádku. Ale nejsem sám. Geniální Francois Rabelais, velký renesanční milovník života, jídla a vína, mi tak trochu dává za pravdu ve svém veledíle Gargantua a Pantagruel, což je nekonečná oslava francouzské gastronomie a francouzských vín. Pantagruelův vypečený přítel Panurgos se v chrámu božské lahvice rozplývá nad burgundským z okolí Beaune: „Pro Pána Boha, vždyť je to beauneské víno, nejlepší, jaké jsem kdy pil. To aby měl člověk krk tři lokte dlouhý, aby je mohl déle vychutnávat.“

Vinice na hodně malé proužky

      Nejprve připomínka zeměpisná. Burgundská vinařská oblast na středovýchodě Francie vede od severu k jihu, od Chablis až po Beaujolais. Ale skutečným středem Burgundska je Cote dOr, úzký krček s jednou dlouhou strání, kde každý kousek půdy má cenu doslova zlata.

      Uprostřed je město Beaune, na jih od něj je Cote de Beaune, na sever Cote de Nuit. A pak si stačí jen zapamatovat, že Chablis znamená skvělé nebarikované Chardonnay, pěkně minerální a křupavé, Cote de Nuit znamená nejlepší Pinot noir na světě, Cote de Beaune znamená nejlepší barikované Chardonnay. A Beaujolais z odrůdy Gamay je nejlepší marketingový nápad na světě, však ho dobře z našich rad už znáte. Více nepotřebujete vědět.

      Stál jsem s Patrikem Leflaivem, jedním z nejvěhlasnějších vinařů Burgundska a Francie, na křižovatce polních cest: „Chcete vědět, co je Burgundsko? Tak podívejte, tahle vinice je celá moje“, ukázal doprava, „tady na té vinici, to je Chevalier“, ukázal hned vedle, „mám čtyři řádky, které ale mají hodnotu pětkrát vyšší než celá tamta vinice“. „A tři řádky, které mám na této vinici“, ukázal opačným směrem, „to je Montrachet, stojí tolik, co všechny tyto vinice kolem dohromady“. „A to celé je od sebe vždy vzdáleno ne více než deset metrů!“

      Takové je Burgundsko. Vinice dělené na proužky mezi jednotlivé vinaře. Prý to kdysi byla odměna zasloužilým vojákům. Jako u nás trafika. Jedna vinice zde může mít vlastní apelaci, jinde ve Francii bývají apelace velké jako celá Morava. Je to vinařský konglomerát proužků vinic, které jsou zase děleny na řádky, různých vlastníků, různých „cru“ a neuvěřitelného množství „apelací“.

      Nepochopitelná kritéria, která stanovují výslednou hodnotu a cenu vína, jsou ještě zřejmější u nejdražší vinice světa. Je v Cote d'Nuit, městečko se jmenuje VosneRomanée a vinice Romanée– Conti. Jediná monopole „Grand cru“ v tom místě, ale stojí za to. Nenápadná malá vinička, jen 4,3 akru, která nikdy nesmí vyprodukovat více než 450 bedýnek vína ročně. Vždy jen méně. Nejdražší a nejvzácnější červené víno na světě! Od desítek tisíc korun po stovky tisíc korun za láhev.

      Stál jsem u té vinice a tři metry vedle byla další slavná vinice Echezeaux a jen o kousek vedle La Tache. Všechno velká jména, ale o jejich nižší ceně rozhodují právě ty tři metry. Nerozumím, když se na vinice dívám, rozumím však, když piji víno. Romanée Conti jsem pil jednou jedinkrát v životě.

      Burgundsko, to jsou senzační bílá i červená vína. Ta červená jsou zdánlivě jednodušší, však je to jen jedna odrůda, ale mají uvnitř slunce, jsou magická. Bordeaux je něco jiného. Bordeaux je vlastně samotná další vinařská Francie. Ve vinařských průvodcích, třeba v Johnsonovi, najdete zvlášť Francii a zvlášť Bordeaux. Ale abychom si rozuměli, na rozdíl od Burgundska budeme nadále hovořit jen a jen o červeném vínu!

      Krajina v Bordeaux ovšem není nic moc malebného. Bahnitá delta řeky Girondy se spoustou komárů, rovina, kde se vinice nepřípadně mísí s kukuřicí, na pravém břehu jen mírně zvlněná krajina. Ale přijedete do chteau, no a že jich tu je, a jste náhle v aristokratickém světě. Zatímco v Burgundsku potkáváte selské vinaře v gumových holínkách, v Bordeaux jsou holínky kožené, chodí se tu i do sklepa v rajtkách, cestičky jsou vysypané bílými kamínky, všude pečlivé obrubníky, velkolepé mříže. Jste zkrátka na zámku. Ve Francii se vždy podivuji tomu rozdílu mezi Bordeaux a Burgundskem. Bordeaux jsou okázale zdůrazňované šlechtické tituly, vybrané chování, skvělé „public relations“. Burgundsko je jaksi lidsky ušmudlané a trochu nepořádné, v manšestrových kalhotách a kostkované košili, s bekovkou na hlavě a pořádným červeným frňákem. Ale chovejme se vznešeně, jsme v Bordeaux.

      Rozdělme si Bordeaux přibližně tokem řeky, ani to tu neplatí absolutně, dívejme se na sever, tedy po proudu. Na levém břehu je Cabernet, na pravém břehu je Merlot, ve vůni je nalevo pepř, napravo třešně nebo višně. Nalevo je Medoc a Graves, napravo St. EMüllion a Pomerol. Ale to je hrubé dělení. Protože podoblastí je tu mnohem více a na levém břehu není jen Cabernet, ale i Merlot, a jsou to všechno směsky, a na pravém břehu není jen Merlot, ale i Cabernet, a jsou to všechno směsky. A navíc nalevo i napravo je vždy trochu Cabernetu frank. A teď ta nejdůležitější věta pro budoucí znalce. Nalevo je zpravidla více Cabernetu, napravo zpravidla více Merlotu. Pokud si tohle a ty tři odrůdy zapamatujete, znáte tajemství Bordeaux. Už víte, že Cabernet je jako mladé víno téměř nepitelný. Taninem, tedy tříslovinami, vám doslova zkroutí pusu. Potřebuje roky a roky, aby se uležel a zjemnil. Merlot je sice podobný, ale je hebčí, méně taninový. A Cabernet frank je kořenitý. Úměra je jasná, čím více Cabernetu, tím delší nazrávání, čím více Merlotu, tím dříve lze s vínem na trh. Mají-li vinaři ve směsce více Cabernetu, vrátí se jim investované peníze až někdy za deset až čtyřicet let. A tak je tu pokušení ubírat podíl Cabernetu a zvyšovat podíl Merlotu, a vlastně tak sbližovat levý a pravý břeh. Palmer, slavné vinařství v Cantenaku a Margaux, už dávno a tradičně má kolem 60 procent Merlotu, a to je nějaký levý břeh. Pravda, hned vedle sousední vinice je Chteau Margaux, a tam je naopak stále přes 60 - 70 % Cabernetu. Mimochodem cestička mezi oběma vinicemi je ani ne dva metry široká, ale tam, kde hrozny patří Chateau Margaux, tam je „první cru Grand Classe“ a vedle kde je Palmer, je jen „třetí cru Grand Classe“. Řekněte mi, jak v tom roce 1855 při udělování „cru“ ty dva metry rozdílu odhadli?

      Tak jaká byla cesta po vinařské Francii? Po cestě do Francie stačí, když v bílém spolehlivě rozeznáte Alsasko, Burgundsko a Loiru. V červeném pak Rhonu, Burgundsko a Bordeaux. Když rozeznáte Burgundsko od Bordeaux, je to sice dobré, poznáte-li v Bordeaux pravý břeh od levého, je to skvělé! Že to není těžké, snad dokazuje následující postřeh. Jak má vnučka Sára neustále poslouchala mé diskuse nad skleničkou vína s mým starším synem, náhle expertně prohlásila: Děda pije „pomelol“. A když už v tom Pomerolu jsme, tak připomínám, že jsme nad francouzskými etiketami jednou zjistili, že tu vůbec nemají „cru“. A jednička z Pomerolu, tedy Pétrus, je vůbec nějaké divné „bordeaux“. Je velmi ceněno, je nehorázně drahé, ale přitom neobsahuje ani kapku typického Cabernetu, je to čistý a stoprocentní Merlot!

      A když už jsme u Pétrusu, tak na závěr jeden „expertní chyták“. Až se před vámi bude zase někdo kasat, tak jen zcela mimochodem prohoďte, že jste nedávno pili Pétrus ročník 1991 a že byl báječný. Pokud nezareaguje, dostali jste ho (nebo ji, ale vůči dámě bych to nedoporučoval z důvodů elementární galantnosti). Pétrus si tak moc cení své kvality, že v roce 1991, který se v Pomerolu opravdu nevydařil, nevyrobil jedinou láhev.

Putování po Itálii (V.Ž.)

Část „Putování po Itálii“ je citací ze seriálu článků V.Železného pro portál „Lidovky.cz“, z roku 2005.

      Letem světem, pár osobních rad pro cesty po vinicích a vinařstvích Itálie. Tedy po vinicích druhého největšího producenta vína na světě (samozřejmě po Francii), po zemi se zvrhlými polosyrovými salámy, v nichž je cosi podivně středověkého. Regulátoři v Bruselu sice omdlévají, ale dělat mohou málo, Itálie si vynutila na všechno výjimky, stejně jako Francie.

      Vinařsky byla donedávna Itálie pyšná pevnost a uvnitř směly být jen staré původní místní odrůdy. Drtivá většina italského vína je sice stále z italských odrůd, ale hradby pevnosti už jsou prolomeny. Itálie soupeří s Francií ve všem, co se týká vína. Samozřejmě někde v hlubinách přežívá pocit, co si ti Francouzi budou vyskakovat, když naše římské legie jim spolu s Caesarem vysadili první vinice. Itálie je obří producent vína a víno tu nebylo pití k výjimečnému zážitku, ale běžný a samozřejmý každodenní nápoj u prostřeného stolu, a to od dětství. Itálie dnes vyrobí 58 milionů hektolitrů vína, samozřejmě převážně červeného, co jiného na jihu? Uvědomme si ale, že Itálie má 58 milionů obyvatel, takže na každého Itala či Italku (včetně kojenců, nemluvňat a batolat) připadá každý rok jeden hektolitr vína. Spotřeba vína tu ale klesá, naštěstí kvalita stoupá.

Kupujte DOCG

      Itálie si, mimochodem po vzoru Francie, pořídila apelace, první v roce 1960, ale kvalitě to moc nepomohlo. Na etiketě jsou značeny jako DOC a o kvalitě vína nic neříkají, jen že víno je odněkud, mimochodem, i to by dnes pomohlo moravskému vinařství, které stále více užívá levný moldavský nebo levný a dotovaný rakouský hrozen místo moravského. Důvěryhodnější je DOCG, kde to G na konci navíc znamená garantovaný produkt i z hlediska kvality. Kupujte DOCG, i když samozřejmě ani to není žádná záruka.

      V Itálii doporučuji navštívit dvě zcela odlišné oblasti, sebevědomé a okázalé Toskánsko a zadumaný a melancholický Piemont. Toskána, to je Chianti (kyjanti). Bývalo u nás i za komunismu, v baňatých opletených lahvích a nestálo za moc. To opletení nebyl nějaký marketingový trik, ale kdysi to bylo víno, které s sebou brali rolníci na pole. Před odchodem láhev ponořili do studené vody, a pak na poli uložili do stínu. Jak voda z opletení vysychala, víno se chladilo a nepřehřívalo. Zavrhovat dnes Chianti je ale chybou, toskánské vinařství udělalo za posledních třicet let ohromný pokrok v kvalitě. Málokteré víno dnes ještě umí být tak katastroficky mizerné, ale také tak slušné, jako Chianti. Chianti je vyráběno ze starobylé odrůdy Sangiovese, kterou neomylně rozeznáte podle hořce třešňové chuti a vyšší kyselinky, jen 10 procent smí být jiná odrůda. Sangiovese vlastně znamená Jupiterovu krev, tedy krev nejvyššího božstva, tedy Jova (to „san“ je krev a to „giovese“ je Jovova). Každé desátá láhev z Itálie je vždy ze Sangiovese. Odrůda je to předřímská, asi ještě etruská, však Toskána není nic jiného než starověká Etrurie. Sangiovese má kromě Chianti i svojí elitu, zkuste třeba Nobile di Montepulciano. Chcete-li vydat více peněz, než zrovna musíte, zkuste některé speciality z pododrůdy Sangiovese grosso, třeba Brunelo di Montalcino (kousek od Sieny). Pěkné, překvapivě tělnaté víno, ročník 90 je nehorázně drahý. Ale dobrý.

Toskánská revoluce

      Někdy v sedmdesátých letech došlo v Itálii k vinařskému povstání. Několik špičkových vinařů v Toskánsku vyhlásilo válku vinařskému zákonu a systému DOC a DOCG, který dovoloval jen místní odrůdy. Bylo to drzé gesto. Začala s tím v Bolghieri rodina Rochettů, ve vinařství Tenuta San Guido, vzápětí se přidal starobylý vinařský rod Antinori. Antinoriové dovezli sazenice nejlepšího Cabernetu z Bordeaux, najali nejlepšího sklepáka z Bordeaux a začali v Toskánsku vyrábět italské bordeaux. Aby se neřeklo, tak jako koření domíchávali trochu Sangiovese. Tak vznikla jejich Solaia a z Bolghieri zas přišla Sassicaia. Protože vína nebyla v souladu se zákonem, musela se potupně označovat VdT tedy „vino di tavola“, stolní víno. Z tohoto ponižujícího titulu udělali vzbouřenci přednost. Pyšně ho uvedli na etiketu a současně nasadili několikanásobnou cenu oproti nejlepším DOCG. A vyhráli. V osmdesátých letech se tato vína stala módou mezi bonvivány v New Yorku, a protože kvalita byla úžasná, brzo začali těmto „stolním vínům“ říkat „supertoskánská“. Dnes už „vino di tavola“ najdete jen na starších ročnících. Itálie to totiž vzdala, přiznala porážku a pokorně zahrnula „supertoskány“ do zákona a do systému DOC/ DOCG. Chcete radu? Nemusíte kupovat přešlechtěné „supertoskány“, jako je Solaia, neřku Sassicaia. Cena tu dávno předběhla kvalitu. Supertoskána od Antinoriho, která se podle vinice jmenuje Tignanelo, je mírnější. O kolik je v ní méně Cabernetu a více Sangiovese, o tolik je levnější. Je zemitější a robustnější. Dostanete-li se k ročníku 1988, omdlíte potěšením. Supertoskánská vína zažila nedávno novou novou konjunkturu. To tehdy, když po zahájení irácké války newyorští bonviváni houfně opustili bordeaux a burgundské a hledali si náhradu jako vyjádření protestu proti postoji Francie k útoku na Irák. Tehdy, když „french fries" (tedy francouzské hranolky) byly hlupácky přejmenovány na hranolky „Liberty“, aby se daly v USA vůbec jíst. K dobrému tónu patřilo vyhnout se všemu francouzskému, i vínu.

      Piemont je na úplném severozápadě Itálie. Jsou tu mlhy a rostou tu nejlepší bílé lanýže na světě. Oproti rozvernému Toskánsku tady berou všechno hodně vážně. I výrobu vína. Kraluje tu odrůda Nebbiolo, kterou se nedaří úspěšně přenést nikam jinam. A králem vín z Nebbiola je Barolo. Temné, hluboké, zamyšlené víno, s vůní vyčiněné kůže a dehtu. Vysoký tanin, dlouhé zrání. Však má tento hrozen občas slupku i jeden milimetr tlustou. Nádherné víno, které v nejlepších ročnících můžete postavit proti čemukoli na světě. Nechcete-li čekat na zrání a chceteli také uchránit rodinný rozpočet od pohromy, pak v Piemontu lze pít i skvělé Barbaresco. Chceteli ještě víc šetřit zvolte velmi pitelné a dobré Barbery. Na rozdíl od Toskánska tady málokdy narazíte na vysloveně odbyté víno.

      Chcete-li mocí mermo v Itálii pít víno bílé, nabízím tři možnosti. Musíte na sever, do podhůří Alp, levnou a spolehlivou práci udělá klasické Soave z Veneta, nebo vína ze severní části Trentina–Alto Adige, tedy vlastně z Jižního Tyrolska. Vína charakterem připomínající naše, však je to část rakousko–německé vinařské kultury. Jste-li v Toskáně, bílá vína nebudou tak zcela svěží, ale docela si pochutnáte. V San Gimignanu, v tomto „Manhattanu“ Toskánska, ve městě s rodovými věžemi, nahloučenými vedle sebe tak, jako mrakodrapy New Yorku. to je místo, kde bílá vína mají krásný oříškový tón a jsou z odrůdy Vernaccia.

      Revoluce, kterou odstartovalo Toskánsko, vedlo v Itálii k zlepšení kvality i jinde. Já sázím jednoznačně na Umbrii, ohromný pokrok během posledních pěti let udělala sicilská vína a vína z jihu. Trochu také opadá nekritické nadšení nad supertoskánskými víny. Jedno je třeba uznat, Itálie je stále ještě nedoceněná genetická banka odrůd. Odrůd, které spaly mnoho stovek, možná tisíc let a které jednou překvapí.

      A na závěr rada. Raději se vyhněte tak zvaným plně ekologickým vinařům. Mám s nimi jen ty nejhorší zkušenosti. Tu nejkurióznější jsem zažil právě v Toskánsku. Nedaleko Florencie, jsem narazil na chlapíka, který nabídl prohlídku svého vzorně ekologického vinařství. Vstoupili jsme do jakési stodoly, a vinař mne pyšně vedl k velkému betonovému tanku s pancéřovými kruhovými dvířky, jaká lze najít jen na sejfech největších bank. Rychle jsem odhadl, jaké asi budou v tomto tanku teploty při kvašení. Platí přece, že čím větší objem, tím větší teplota. Chlazení samozřejmě žádné. Zeptal jsem se, zda se nebojí, že mu jednou při kvašení ten tank vyhodí do povětří nejen stodolu, ale celý těsně přiléhající dům. Ujistil mne, že nikoli, protože beton je vojenský, užívaný na stavbu bunkrů. Projevil jsem starost o čistotu uvnitř tanku. Ujistil mne, že všechno je velmi čisté a ekologické. Pyšně odšrouboval pancéřová dvířka a z tanku se zoufalým zamňoukáním vyběhla kočka.

Dubová monstra z Nového světa (V.Ž.)

Část „Dubová monstra z Nového světa“ je citací ze seriálu článků V.Železného pro portál „Lidovky.cz“, z roku 2005.

      Pozor, varuji vás! Budu evropský šovinista a budu tvrdit, že na Evropu ve víně zatím nikdo nemá. Nikdo, ani arogantní „Amíci“, kteří si myslí, že už to dávno dokázali.

V době, kdy jsem ještě kamarádil s Ronaldem Lauderem, jsem často létal do Spojených států. Zpravidla Deltou. Samozřejmě business třídou. Nabídka vína byla jednoduchá - Chardonnay a pak zase Chardonnay. Ovšem vyslov po americku, jako letušky, hezky smyslně s lehkým a slastným nádechem „Šardoneéj“. Víno to bylo těžké, aromatické, přetížené mladým dubovým sudem, zkrátka barrique. Bylo tam spousta vanilky, kouře a dubu, jen to víno se z toho poněkud vytrácelo. Tiše si pro sebe rozděluji vína do dvou základních kategorií, ta, u kterých mám chuť na druhou sklenici, a ta, kde mi stačí jedna. Tohle byl ten druhý případ. O něco lepší to ovšem bylo s červenými víny z Kalifornie, což je zase všechno Cabernet.

Vítejte v Kalifornii

      Spojené státy jsou pozoruhodná země. Co ta země neumí, velmi rychle se naučí a brzo díky brilantnímu marketingu začne dělat konkurenční potíže svým učitelům. Pamatuji se, že začátkem devadesátých let se káva v Americe nedala pít. „American coffee“ byla průměrná evropská káva naředěná v poměru jedna ku čtyřem. Stačilo pět let a pil jsem v New Yorku a Bostonu jednu z nejlepších káv svého života. Totéž lze říci o vínu. Amerika se rychle učí, rychle se profesionalizuje a oproti původnímu zdroji má vždy výhodu drtivého marketingu. A ještě jednu velkou výhodu má. Není v Evropské unii, může si rozvíjet své vinařství, jak je libo, rozšiřovat výměru vinic, jak je libo. Navíc nemá žádné přívlastky, žádné apelace, žádné regulace. A má ke všemu velmi profesionální přístup.

      Dovolte mi, abych zde zcela pominul vinařské státy Washington i Oregon i malou oblast na severovýchodě Spojených států hned u niagarských vodopádů. Pojeďme rovnou do Kalifornie. Díky ní jsou dnes totiž Spojené státy čtvrtým největším výrobcem vína na světě. Kalifornie, to je spousta slunce, takže žádné kyselinky, kde by je tu vzaly, přezrálé hrozny, vysoký cukr, tedy vysoký alkohol. Všechny tyto problémy ovšem obratně a také bezohledně zahlazeny dubovým aroma s vanilkou a kouřem, a to u červených i bílých vín. Ceny vysoké. Kalifornská vína na konci osmdesátých let a v devadesátých letech, to bylo ve vůni i chuti více mladého dubového dřeva než vína. Johnson je případně nazval „dubová monstra“.

      Věrna své marketingové tradici se Amerika pokusila přesvědčit zbytek světa, že tak mají vína vypadat. Samozřejmě, že se tu našly i skvosty, ale ceny byly vysoko nad špičkovým bordeaux. Ostatně bordeaux tady opsali se vším všudy, je to ona známá trojice Cabernet, Merlot a Cabernet frank. Do příznivého hodnocení vín se zapojil i papež sommelierů a degustátorů Parker (a mnozí odborníci mu to dodnes mají za zlé). Fakt je, že špičková vína od Mondaviho z Napa Valley nejsou špatná. Naopak. Nesmíte se ale dívat na ceník. Za cenu absolutní špičky, což je Opus 1 – víno, které Mondavi produkuje společně s Rothschildem, dostanete dnes tři lahve skvělého „grand cru classe bordeaux“. Volím jednoznačně ty tři lahve.

Někdo zesměšňuje Bushe, jiný zase víno

      S kalifornským vínem souvisí jeden z největších dokumentárních filmových hitů poslední doby. Na posledním filmovém festivalu v Cannes se hned za známým dokumentem Fahrenheit 9/11, který zesměšňoval prezidenta Bushe, umístil další americký celovečerní dokument Mondovino. Vlastně je to zkratka Mondaviho víno. Autorem je Jonathan Nossiter a při vyslovení toho jména si dnes zřejmě velcí američtí producenti vína se vztekem odplivnou. Evropané se pobaveně a potěšeně usmívají: „My jsme to vždycky říkali.“

      Nossiter je americký sommelier, který se naštval. A protože byl shodou okolností současně filmař, vyřídil si účty s americkými producenty vína po svém. Natočil zničující dokument, ve kterém s brutální otevřeností odhalil aroganci a nepoctivost amerického vinařského průmyslu. Podle jeho názoru kalifornská uniformita vína, kterou globalizovaně vtiskují ostatním vinařským oblastem světa američtí producenti pomocí nelítostného marketingu i ne příliš čistých metod, ohrožuje základní půvab vína. Jeho pestrost chutí a výrazu, odlišnost odrůd a odlišnost geografickou. Za hlavního padoucha považuje legendárního producenta, právě Roberta Mondaviho z Napa Valley (kterého si, jak už víte, pro svoji americkou produkci vybrali jako partnera Rotschildové, společně produkují to již zmiňované slavné i zatracované Opus 1). Jeho fenomenální úspěch s těžkými hodně uniformními, ale atraktivními a efektními víny spustil podle Nossitera vlnu „napafikace“ světového vinařství. Mimochodem i my se „napafikujeme“. Docela úspěšné je jedno vinařství na Znojemsku, které celou svojí produkci, ať jsou to i místní odrůdy, barikuje a nezapře inspiraci v Napa Valley. Jeden kladný efekt to otevřené pojmenování charakteru kalifornských vín mělo. Přijďte do Napa Valley nebo i do sousední Sonoma Valley. Uvidíte, jak se má dělat marketing a jak organizovat ochutnávky vína. V tom jsou Američané nepřekonatelní.

      Ale i Američané začali zjišťovat, že příliš mnoho dubu a vanilky není víno. A také, že Kalifornie není jen Napa Valley a Sonoma Valley. Začínají objevovat jiná svěžejší vína z okrajových oblastí. Objevují opět Merlot a zejména Pinot noir. Tak uvidíme, třeba nás za pár let Amerika, velmi jemně vnímající módní trendy, překvapí naopak svěžími víny. Ale obecně už dnes za vidění vinařská Kalifornie, zejména ta pomlouvaná Napa, určitě stojí!