Vláčkem na Albeř

    Jízdu mým milovaným vláčkem nádherně opisuje básník Jan Skácel ve své Malé recenzi na vlastní smrt, puiblikované ve sbírce próz Třináctý černý kůň. V textu je malebně opsána skutečnost, že vlaky by měly jezdit jen tak rychle, aby jimi mohli volně prolétat motýli. Díky za tu pohodu.
V.

Třináctý černý kůň (vydavatelství Blok, 2001),m sbírka próz s oddíly:
Návraty (Veliká zahrada pro malého slona; Dřevěná zvoněná zvonění; Řádky o radosti), Chodníčky (Filozofie povodně), Malé recenze a jedna nepatrná jako přídavek (Malá recenze na život; Malá recenze na Einsteina; Malá recenze na holuby; Malá recenze na vlastní smrt; Malá recenze na saunu; Malá recenze na brněnské kašny; Malá recenze na zdvořilé stromy; Malá recenze na sníh v novém roce), Imaginární rozhovory (Drzý interview s panem Homérem; Bláznivý interview s donem Quijotem), Krajiny beze slov (S městem za zády; Květiny, které neuvadly; Mezi bílou a černou), Krásná ztroskotání (Kdo a co je Pseudolus; Kniha, která si odpočala; Místo eseje dopis císařovně)

Jan Skácel, Malá recenze na vlastní smrt

      Až budu muset jednou umřít, pojedu si pro smrt lokálkou, co jezdí z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Bude to na začátku srpna, svatá Anna chladno z rána a stmívá se v osm.

     To znamená, že mohu vyjet hned po obědě a dorazím ještě pořád za světla. Jestli se od té doby, kdy jsem tudy cestoval naposledy, nezměnil jízdní řád.

     Kdyby ano, byla by to škoda a já bych nejel.

     Z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice je to po úzkokolejné trati rovných třiatřicet kilometrů. Vlak tu vzdálenost urazí přibližně za dvě a půl hodiny. Automobilista, který si přehnaně váží vlastního života, stihne to po silnici za pětadvacet minut.

     Do vlaku na Novou Bystřici se v Jindřichově Hradci nenastupuje na nádraží, ale za nádražím.  Stojí tam na koleji, o které nikdo neví, jestli tu končí, nebo začíná. Jako by se v Hradci za ten vlak styděli. Ostatně, není to vlak, spíš vláček, nejrozkošnější, jaký zbyl.

     Bylo by jistě pohodlné koupit si na takovou cestu jedničku, ale do soupravy jsou zapojeny jenom vozy druhé třídy. Nevadí. Třeba na dřevěné lavici, jen když dojedu.

     Trať vede krajinou mezi rybníky a rákosem ostrým jako touha, okolo vesnic s chalupami zazděnými do sebe a s takovými stodolami, že by se do nich vešlo na sta vašich bohatých životů. Ticho je tam sladké a husté. Nad ním poletují jiřičky a někdy uzříte z vlaku čápa. Zastávky mají jména jako kamínky. Jindřiš, Blažejov, Malý Ratmírov, Střížovice, Kunžak, Kaproun, Senotín, Hůrky. Předposlední je Albeř. Pak přijde Nová Bystřice. 

     Vlak nespěchá, a to mi bude vyhovovat. Na každé stanici se důkladně čeká, železničáři odpojují nebo připojují nákladní vagony, posunují, a když toho není třeba, čeká se i tak. Letní odpoledne je zlaté jako ornát. Minuty tenounké jak stránky Písma svatého. Příběhy laskavé. Písně beze slov. A dědoušci na nádražích okrajují lesklými pořízy z kulatiny kůru. V Kunžaku na chvíli vysednu a půjdu se naposledy vykoupat do rybníka. Docela dobře to stihnu, ještě mi uschnou plavky.

     Chvílemi, když mne dlouhé sezení omrzí, poběžím pěšky podle vlaku a natrhám si na hrob kytici smolniček. Až mne rozbolí nohy, tak zase za jízdy naskočím.

     Do Nové Bystřice přijedeme k večeru. Slepice už budou spát a na nádraží bude na mne čekat smrt. Podám jí ruku a řeknu: „Dělej rychle, pokud je ještě na to vidět. Jsem z té cesty celý rozlámaný.“

     Jestli někdy budu muset umřít, pokusím se, abych nemusil svůj život za něco nasazovat, a pojedu si pro smrt vlakem z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice.

     Jenom aby do té doby nezměnili jízdní řád.