Historie adventu a vánočních svátků
Chceš přiblížit historii Vánoc i to, co jim předchází a následuje? Budou to velmi zajímavé skutečnosti. Odhalí se ti kořeny Vánoc především vzhledem k zimnímu slunovratu, k němuž se v dávnověku vázaly několikadenní prosincové pohanské slavnosti. Začínaly 17. prosince, později 21. prosince, ale nejdříve ze všeho, již před 2500 lety, se konaly ve starověkém Římě "Saturnálie" - slavnosti Saturna, boha úrody. Lidé uctívali vracející se slunce, které prodlužovalo svůj pobyt na obloze a dávalo naději nového probuzení spící přírody. Slavnosti zimního slunovratu dodržovali Řekové, Římané, Keltové, Galové i Slované. K svátkům se vázalo mnoho obřadů a obyčejů spojených s vírou, že slunce zvítězí nad démony zimy. Lidé uctívali stromy, živly i zvířata a k jejich poctě si nasazovali na obličeje ďábelské a zvířecí masky.
Křesťanská církev se snažila v prvních stoletích našeho letopočtu přežívající pohanské zvyklosti vymýtit. Proto byly na dobu zimního slunovratu, roku 354, přesunuty křesťanské slavnosti Kristova narození, do té doby slavené v jarních měsících. Od roku 567 byl stanoven od 25. prosince do 6. ledna "svatý dvanáctidenní čas" a na měsíc prosinec byla přesunuta řada svátků křesťanských světců. Způsoby slavení slunovratu předkřesťanského Řecka a Říma, staré pohanské tradice a křesťanské svátky se během tisíciletí prolnuly a vznikl soubor lidových a křesťanských zvyků a slavností, vážících se k předvánočnímu období zvanému advent a Vánocům vlastním.
Krásný předvánoční čas začíná čtyřtýdenní dobou, nazývanou advent. Je to období pokání, rozjímání a duchovního zklidnění, pro křesťany začíná církevní rok. V adventu se nepořádají taneční zábavy nebo svatby, uklízí se celý dům i hospodářská stavení. Je to doba domácích zabíjaček, pečení a přípravy pokrmů na vánoční stůl. Každé ráno se za tmy chodí do kostela na jitřní mši svatou zvanou roráty (z latinského rorate „rosu dejte"), které představují specifickou podobu ranní mariánské mše v době adventní. K dalším typickým znakům adventu patří věnec se čtyřmi svíčkami. Za každou adventní neděli jedna. Tento zvyk pochází ze sousedního Německa. Jeho základ, kolo od vozu darované dětem v sirotčinci a ozdobené svíčkami na každý den adventu, je historicky datován k roku 1839. Zdobení menšího věnce s chvojím a čtyřmi svícemi známe od roku 1860. Dnes se adventní věnce užívají také jako zelená ozdoba dveří našich domů.
V době adventu křesťané slaví svátek sv. Ondřeje (30.11.), sv. Barbory (4.12.), sv. Mikuláše (6.12.), sv. Ambrože (7.12.) a sv. Lucie (13.12.). Ke všem těmto svátkům se v lidovém prostředí váží obchůzky tajemných bytostí, které v minulosti a v případě Mikulášských průvodů dodnes, procházely tmavými ulicemi vesnic i měst a navštěvovaly rodiny rozjímající ve světnicích spoře osvětlených příbytků. Mikulášská tradice je uctívána již od 5. století. Mikuláš, biskup z Myry, se stal patronem námořníků, ale také lékárníků, pekařů, rybářů a obchodníků. Legendy spojené s jeho jménem vyprávějí o jeho štědrosti a zázračných schopnostech pomáhat lidem v nouzi.
Vlastní Vánoce začínají Štědrým večerem (24. 12.), který byl od zmíněného roku 567 pro křesťany první z dvanácti svatých nocí. Protože se nový den v ranných dobách středověku začínal ne o půlnoci, ale večer východem první hvězdy, je Štědrý večer považován za součást svátku Narození Páně (25. 12.).
K Štědrému dnu, večeru i k dalším svátečním dnům až do svátku Tří králů se váže řada krásných křesťanských i lidových zvyků. Ze všech zvyků věnuj pozornost dvěma symbolům Vánoc - zvyku strojit vánoční stromek a stavění betlému.
Původ vánočního stromku nalézáme opět v Německu. V městě Freiburgu v roce 1419 ověnčili členové pekařského cechu na Vánoce strom na náměstí jablky, oplatkami, perníky, ořechy a papírovými růžemi. Pozdější zmínky o zdobení vánočního stromu jsou v německém prostředí také z let 1570, 1605 a 1642. Od poloviny 17. století se vánoční stromek přesouval z veřejných prostor do šlechtických a bohatých měšťanských rodin, až se zvyk v 19. století rozšířil po celé Evropě také do ostatních měšťanských rodin. V Praze dal první třpytící jedli ozářenou svícemi připravit na Štědrý večer pro přátele v salonu zámečku v Libni ředitel Stavovského divadla J.K. Leiblich v roce 1812. Z Prahy se zvyk zdobení vánočního stromu rozšířil do měst po celé naší zemi. Na venkově se objevil až počátkem minulého století, a pro nedostatek místa v chalupách byl stromek zavěšován pod stropní trám.
Tradice stavění betlémů - někde zvaných jesličky - sahá do Itálie až do období před 800 lety. Je spojena se jménem sv. Františka z Assisi, který vytvořil na Vánoce na hoře symbolické jesle vystlané senem s živým volkem a oslíkem. Podobné jesle se začaly stavět v italských chrámech a klášterech v 15. století. Odtud se postupně rozšířila tradice betlémů po celé Evropě. V Čechách jesličky poprvé postavili jezuité v kostele sv. Klimenta na Starém městě pražském v roce 1560. Josefinské reformy z konce 18. století sice na čas betlémy z kostelů a klášterů vymýtily, ale nedlouho po skončení vlády císaře Josefa II. se počaly do kostelů vracet. Odtud se tato krásná tradice rozšířila také do našich příbytků.