Leonard Cohen, O₂ aréna, Praha, 29. srpna 2009

      Skutečnost, že jsem propásl loňský Cohenův koncert v Tesla Aréně (27. září 2008) nepodnítila mou ostražitost v tomto směru, jen vyvolala pocit, že podobné události jsou řídce opakovatelné a šance k zhlédnutí je patrně zmařena na věky. Zákonitě jsem tedy ani letos nezaregistroval termín jeho konání.

      Na synovo málo srozumitelné mrmlání v pátek 28.8.2009 večer, že musí o víkendu zase do práce, jsem reagoval, spíše ze zdvořilosti, dotazem, co že to bude za práci. Odpověď, že v O₂ aréně bude koncertovat nějaký Cohen, mně doslova nakopla. Na mou rozhořčenou repliku, proč mě neinformoval dříve a proč mi prostě hned nesehnal lístky, odvětil, že jsem stejně vždy všechny jeho předchozí pozvánky odmítl, a tak už mě nikam nezve. Když viděl mé zhroucení, ukonejšil mě sdělením, že se po lístcích poptá ještě v průběhu soboty na zvukové zkoušce. V sobotu na chatě mě pak dostihla zpráva, že se mám v 19:00 hlásit u vchodu č. 32, že nějaké vstupenky budou. Byly, a tak jsem se ocitl uvnitř, na svém sedadle v rohu, někde těsně pod stropem, prakticky v největší vzdáleností od pódia.

      Koncert začal přesně ve 20:00 a já s obrovskou úlevou zjistil, že celý prostor je dokonale ozvučen a výborný výhled mi zprostředkují dvě dostatečně veliké obrazovky, které mě citlivým snímáním a střihem obrazu dostávají přímo do středu událostí na pódiu. Tedy, po těchto základních stránkách, naprostá spokojenost.

      Bez jediného slova koncert ihned nastartoval a dál v tempu pokračoval, hit za hitem. První krátká souvětí, oslovující a oslavující diváky a Prahu, padla až po čtvrté skladbě (nebo snad už po třetí?), tedy asi po půlhodinové produkci, a hned v zápětí zas jen a jen hudba a zpěv, celkem jedenáct úctyhodně dlouhých skladeb, až do dvacetiminutové přestávky, před kterou Mistr ještě představil členy doprovodné skupiny a vokální trio. Po přestávce, ve stejně svižném rytmu následovalo dalších devět skladeb a navrch ještě sedm přídavků, celkem třiapůlhodinový opravdový „nářez".

Program koncertu (tedy aspoň velmi pravděpodobný program podle mě)
před přestávkou:
Dance Me to the End of Love, The Future, Ain't No Cure for Love, Bird On The Wire, Everybody Knows, In My Secret Life, Who By Fire?, Hey, That's No Way To Say Goodbye, Lover Lover Lover, Waiting for the Miracle, Anthem

po přestávce:
Tower of Song, Suzanne, Sisters of Mercy, The Gypsy's Wife, The Partisan, Boogie Street, Hallelujah, I'm Your Man, Take This Waltz,

přídavky:
So Long, Marianne, First We Take Manhattan, Famous Blue Raincoat, If It Be Your Will, Closing Time, I Tried To Leave You, Whither Thou Goest

      Mistr samotný, přes svůj pokročilý věk, se zdál (byl) ve výtečné fyzické kondici (na pódium nastupoval a odcházel rozvernými poskoky) a dobré hlasové pohodě. Atmosféra v hale byla zcela naplněna porozuměním a nadšenými reakcemi publika, na druhé straně se předváděla show, v níž zněly výhradně největší hity z celé dlouhé kariéry jednoho z nejlepších písničkářů a básníků své doby. Show dotažená do posledního detailu, dokonale profesionální a vypilovaná, elegantní a přitom neokázalá, naprosto promyšlená. O to víc vždy diváky potěšily náznaky improvizace (možná i ty předem pečlivě připravené), kdy v jedné sloce písně Hallelujah mizí jeho láska „do Prahy", nebo reakce po aplausu, sklizeném po dvěma prsty vyťukaném klávesovém sólu (Tower of Song), kdy s úsměvem děkuje publiku za jeho shovívavost.

      Pětasedmdesátiletý Kanaďan, zpěvák, básník a spisovatel, který svou tvorbou zaujal veřejnost již na počátku 60. let minulého století, je stále při síle, a přes veškerou civilnost a zadumanost je to i velký showman, přestože v pohybovém rejstříku má jen občasný poklek a smeknutí klobouku. Jinak zpívá zcela soustředěně, většinou se zavřenýma očima, případně se věnuje hře na kytaru. Přesto je každé číslo programu propracované nejen hudebně, ale i vizuálně. Celý koncert je skutečně pečlivě vystavěn a „zrežírován" do posledního detailu.

      Potlesk na otevřené scéně sklízeli i instrumentalisté, vesměs bravurně ovládající své nástroje. V kapele vedené Roscoe Beckem (basa), předvedl nádherné sólové party zejména Javier Mas (strunné nástroje), ale také Neil Larsen (varhany) a Dino Sold (dechové nástroje). Na elektrickou kytaru doprovázel Bob Metzger, jméno hráče na bicí jsem si nezapamatoval. Největší pozornost z hudebníků na sebe strhl Javier Mas, střídající nejrůznější exotické strunné nástroje. Jeho frekvenčně zběsilá sóla (intro Who By Fire, předehra The Gypsy´s Wife ) byly nádhernými okamžiky koncertu. Také vstupy multiinstrumentalisty Dino Solda, jehož záběr sahal od foukací harmoniky přes klarinet a saxofony až po dechový syntetizátor, byly často právem oceňovány potleskem na otevřené scéně. Hráč na elektrickou a pedal steel kytaru Bob Metzger dodával, v důsledku svého založení, mnoha písním trochu countryový rozměr.

      Doprovodné vokální trio ve svých kratších i delších sólových výstupech rovněž dokázalo svou extratřídu a nenechalo nikoho na pochybách, že se snad jedná jen o výplň, aby si starý pán odpočinul. Soulová Sharon Robinson (Boogie Street) a křehké vokály sester Hattie a Charley Webbových (If It Be Your Will - za vlastního doprovodu na kytaru a harfičku) byly úchvatně krásné a zpěvné a udržely dokonalou rovnováhu s umírněným vystoupením Mistra. Vokalistky ke Cohenovi patří odnepaměti, ve studiových verzích ale jejich party nebývají stavěny tak výrazně soulově, kdy se zpěvačky striktně drží rytmického základu a sólista, svým hlubokým sametovým hlasem, takto vytvořeným hudebním prostorem prostupuje podle vlastního cítění.

      Od Cohenova koncertu jsem očekával mnohé, že ale bude tak působivý, jsem si ani neuměl představit. Opakované ovace ve stoje provázely závěr úžasného třiapůlhodinového koncertu. Neskutečně pokorně vystupující zpěvák, nezapomněl v úplném závěru jmenovitě poděkovat nejen znovu všem svým spoluhráčům, ale například i pódiovým technikům, Nemohu se zbavit dojmu, že se mnozí „velcí umělci"mají ještě mnoho co učit, aby se dostali na podobnou úroveň přístupu. Je také zřejmé, že opravdová show nepotřebuje přemíru explozí, světel, efektů, tanečníků a roztleskávačů. Shlédnutý koncert naopak vynikl jednoduchostí, umírněností, dokonalou profesionalitou a hlavně strhujícími výkony. Po letošním koncertu, s přihlédnutí k loňskému (neviděnému), se mi chce věřit, že by nejlepším završením bylo další setkání v roce 2010.

P.S.
      Na závěr ještě jedna okrajová zajímavost. Cohen, přestože už pět let nevydal sólové album, tak jeho největší hit Hallelujah v interpretaci mladších protagonistů stále boduje ve světových žebříčcích. Zcela zvláštní situace nastala loni o Vánocích ve Velké Británii, kde se na prvním místě singlové hitparády umístila verze písně Hallelujah v provedení vítězky soutěže X Factor Alexandry Burke, jen o příčku níž byla známá předělávka stejné písničky od rockového zpěváka Jeffa Buckleyho a konečně, na 36. místě se čtyřiadvacet let od vydání překvapivě objevil i originál od samého Cohena.