Gin (a Genever)

Historie
     Gin je po whisky nejpopulárnější a nejrozšířenější alkoholický nápoj v anglosaských zemích. Popíjí se samostatně nebo se přidává do koktejlů. V Anglii se pije ai 300 let, od nástupu Viléma Oranžského. Je to čirý destilát, poprvé připravený v 17. století v Nizozemsku. V roce 1650, na universitě v Leydenu, ho vynalezl profesor Dr. Franciscus de La Boe, také zvaný Dr. Sylvius. Zabýval se výzkumem léku na ledvinové potíže, smíchal dva močopudné nápoje – destilát z obilí a jalovcový olej z bobulí a výsledný produkt nazval genever. První gin byl na světe, dnes má gin i své muzeum v Belgii, ve městě Hasselt.

    Vyrábí se z rostlinných přísad a jako čistý přírodní produkt působí léčivě. Jinak řečeno v malých dávkách léčí a ve velkých uzdravuje. Jak se dovíš, byl gin vyvinut i jako antidepresivum, což je ne zrovna obvyklé. Pití alkoholu sice obecně vede k uvolnění a veselosti (i když ne u každého), ale u ginu spočívají protidepresivní účinky nejen v obsahu lihu, ale právě v ostatních přísadách, z nichž nejznámější je jalovec.

    Přímým předchůdcem ginu byla tzv. jalovcová medicína či jalovcová voda (někdo tak možná říká ginu i dnes). Dr. Franciscus de La Boe, experimentoval s destilací jalovce a lihu. Původně zamýšlel použít gin jako diuretikum na léčbu ledvinových potíží. Lihový nápoj nazval Genever podle francouzského slova pro jalovec (genévrier = jalovec). Svým pacientům trpícím také depresemi a nechutenstvím ordinoval tento extrakt lihu a jalovce a tím položil základy pozdějšího úspěchu lihoviny tohoto typu. Tento lék získal na oblibě především díky marketingové strategii pana profesora. Doporučoval ho totiž používat preventivně jako profilaktikum - jednou měsíčně (to znamená v zájmu vlastního zdraví se opít, pokud možno do němoty, jeho jalovcovou). V průběhu 17. století se tedy gin stal součástí nizozemské a belgické stravy. Uplatnil se ale i ve vojenství. Nizozemští vojáci dostávali před bojem mimořádné dávky ginu v zájmu posílení jejich odvahy. Odtud také název "Dutch Courage" (holandská odvaha). Léčebné účinky ginu byly v té době dobře známé a hojně se v medicíně využívaly. Přesná receptura se sice nedochovala, ale je jisté, že toho dne spatřil světlo světa první gin. Univerzální léčebné účinky jalovce byly v té době všeobecně známé a hojně využívané. Spojení s destilátem mu však otevřelo dveře do hospod a náleven, kde se tento životabudič stal velmi populárním. Výrobní technologie ginu se ustálila v roce 1622, kdy v Amsterodamu vyšla tiskem příručka Aqua Juniperi, po našem „jalovcová voda".

Genever (Jenever)
     je jedním z mála kdysi velmi oblíbených nápojů, který si ovšem svou popularitu a světový význam do současnosti neuchoval. Dnes je vnímán hlavně jako tradiční nápoj v Belgii a částečně i v Nizozemsku.

     Jenever se pálí od konce 16. století, kdy jej ve Flandrech zřejmě vynalezl chemik Sylvius de Bouve. Rozlišujeme dva jeho druhy: oude (starý) a jonge (mladý), přičemž tato označení se paradoxně nevztahují ke stáří samotné pálenky, ale rozeznává se tak použití dvou odlišných postupů výroby.

Oude jenever
     se vyrábí za použití poměrně velkého množství takzvaného moutwijnu, což je aromatická pálenka vyrobená z ječného sladu, žita a kukuřice, které jsou míchány ve stejném poměru. Tyto suroviny se nechají zkvasit a poté projdou trojnásobnou destilací. Nejpozději při třetí destilaci se k pálence přidávají důležité suroviny, jež tvoří chuťovou složku jeneveru - jalovec, kmín, anýz a koriandr. Poté se destilát s 38 procenty alkoholu plní do lahví.

Jonge jenever
     má stejný základ jako jeho starší sourozenec, obsahuje však mnohem méně moutwijnu. Ten tvoří v mladém jeneveru pouze aromatickou složku.

     A jak se jenever pije? Vlámové jsou na "svůj" nápoj patřičně hrdí a často si ho dopřejí. Oblíbený je před jídlem i po něm. Pokud se podává k jídlu, pak se velmi dobře hodí k rybám a tvrdým sýrům. Především ženy ho milují ochucený: jablečný, vanilkový, ale i kaktusový nebo čokoládový.

Gin
      nazývaný také někdy britský jenever, je považován za originální anglickou pálenku, přestože má svůj původ ve Flandrech. Dá se říci, že britský gin je potomkem jeneveru. Nejznámější (nejpopulárnější) značkou ginu je Beefeater. Ten ale povznáší lidstvo svou jedinečnou chutí až od roku 1820, a když přišel na svět, měl gin za sebou už dvě století bouřlivého vývoje. .

       Jak je naznačeno, rodištěm ginu je sice Nizozemí, s tím si ale dnes už asi nikdo tuhle lihovinu nespojuje. Když se o ginu mluví, daleko spíš si vybavíš Velkou Británii. Tam ho ale zavlekl až koncem 17. století Vilém III., Oranžský, původně Nizozemský vládce a od roku 1689 i anglický král. Když se Vilém III. roku 1688 vylodil se svým vojskem v Anglii a uchvátil britskou korunu, dovezl s sebou i gin. Už ve své vlasti si Vilém III. gin oblíbil a po příchodu do Anglie se ho samozřejmě nehodlal vzdát. Zavedl jeho výrobu v Londýně a současně omezil dovoz alkoholu (brandy) ze zahraničí, hlavně v Francie. To otevřelo cestu k výrobě anglického ginu ve velkém. Produkce rychle rostla a s tím se zvyšovala obliba a spotřeba nového alkoholu, který chutnal, ale hlavně byl levný. Uvádí se např., že v roce 1750 se jenom v Londýně vydestilovalo 11 milionů litrů ginu, takže na jednoho obyvatele připadlo závratných 60 litrů. Gin se tak postupně stával společenským problémem a jeho výroba a konzumace se začaly státními zásahy, hlavně zvyšováním daňového zatížení, postupně regulovat.

      Gin byl oblíbený i v anglických koloniích, jelikož se dobře mísil s chinimen – tonikem, který byl využíván jako profylaktikum (ochranný lék zamezující vzniku choroby) proti malárii. Gin se stal v Anglii velmi populární i díky tomu, že vláda povolila jeho nelicencovanou produkci a uvalila cla na dovážené lihoviny. Gin se vyráběl z méně kvalitního obilí, které nevyhovovalo pro vaření piva. V polovině 18. století byla produkce ginu šestkrát vyšší než piva. V té době bylo v Londýně okolo 15,000 barů a restaurací a polovina z toho prodávala gin. Pivo bylo však považováno za zdravější a bezpečnější pít něž zkalenou čirou vodu. Gin byl velice levný a proto také oblíbeny u nižších vrstev obyvatelstva. Jeho nadměrná konzumace způsobila sociální a zdravotní problémy. Gin získal negativní pověst, která v angličtině přetrvala dodnes ("gin-mills" ginový mlýn – pochybný bar, "gin-soaked"ginem nasáklý – alkoholik, "Mother´s Ruin," matčina troska – lidový název pro gin). To způsobilo uvalení vysoké daně, která byla však zrušena kvůli nepokojům a znovu nastolena. Donutila palírny prodávat gin pouze licencovaným maloobchodníkům.

        A právě v této fázi útlumu produkce vstupuje na scénu největší z ginů – Beefeater. Bylo to v roce 1820, když jistý James Burrough vynalezl tu jedinečnou recepturu, která zaručila jeho ginu výsadní postavení. James Burrough byl lékárník, to bylo na začátku 19. století zajímavé a určitě ne nudné povolání. Kdo ví, za co všechno ještě lékárníkům vděčíme. To, čím se Beefeater odlišoval a odlišuje od jiných ginů, nejsou ani tak používané přísady, jako spíš způsob výroby. Burrough totiž vynalezl zvláštní metodu louhování přísad zvanou “steeping”. O ní si něco řekneme za chvíli. Teď ještě krátce o názvu “Beefeater”. Burrough ve snaze co nejlíp prosadit svůj gin na trhu pro něj hledal vhodný název, který by byl vyjádřením síly, mužnosti a urozenosti. Jako symbol nakonec zvolil populární strážce královského hradu Tower of London. Tihle muži v červených uniformách byli vyhlášení svojí silou a tradovalo se, že ji čerpají z hovězího masa, jehož denně dostávali od dvora velké příděly. Proto se jim říkalo také “beef – eaters” – jedlíci hovězího. Tento motiv se dodnes odráží i na etiketě Beefeateru, kde najdeme londýnský Tower i jeho strážce.

        Přesná receptura je samozřejmě důsledně utajena, ale něco o výrobě Beefeateru přece jen víme. Používá se k ní vysoce kvalitní líh speciálně vyráběný z ječmene a pšenice. Obilí se sklízí na vrcholu zralosti a pečlivě se míchá tak, aby vznikl nejčistší obilný alkohol. Do něho se přidávají rostlinné přísady – plody jalovce z Itálie, semínka koriandru z Rumunska, Ruska a Bulharska, pomerančová a citrónová kůra ze Španělska, kořen a semínka děhelu lesního (angelika lesní) z Flander a další tajné přísady. Rostlinné ingredience se pečlivě vybírají přímo v zemích původu a do Londýna se dostane jen to nejlepší. Např. jalovcových bobulí nakupuje výrobce ročně 50 – 60 tun. Všechny přísady se nejprve nechají spolu s lihem máčet v destilačním přístroji po dobu 24 hodin. Právě tomuto dlouhému louhování, které je mnohem delší než u jiných ginů, se říká “steeping”. Zabezpečuje Beefeateru dokonale vyzrálou chuť. Po 24 hodinách se směs začne ohřívat a začíná proces destilace trvající více než 8 hodin. Během různých fází destilace se uvolňuje příchuť jednotlivých rostlinných složek. Nejprve se objevuje silný nádech citrusů, dál příchuť jalovce, pak koriandru a nakonec silnější kořenová příchuť děhelu. Výsledný destilát obsahuje všechny tyhle chutě a vůně dokonale vyvážené. Na správnou příchuť má vliv i obsah alkoholu, který musí být vždycky právě 40%. Sluší se ještě dodat, že Beefeater je dnes už jediným ginem, který se vyrábí přímo v Londýně.

        V 18. a 19. století byl gin v Anglii opravdu lidovým nápojem, jak o tam najdeme mnohé příklady v literatuře klasické i té méně hodnotné. Žádná knížka o pirátech a o podobné chásce se bez ginu rozhodně neobejde. Postupem času se ale gin stal tím, čím je dnes – pitím spíš sociálně silnějších vrstev a opravdových labužníků. Často se taky podává míchaný s tonikem a je oblíbený i jako součást různých koktejlů. Kromě Beefeateru jsou u nás k dostání ještě i mnohé jiné značky ginu. Některé známější, třeba Lordson gin, Gordons gin nebo Seagrams gin, jiné méně známé: Black death gin, Bols gin, Finsbury gin, Greenals gin, Churchil gin nebo South bank gin. I někteří čeští výrobci gin produkují, např. firma Jelínek Vizovice, ale při vší úctě k jejich umu se náš gin kvalitě anglického nemůže příliš rovnat. Nakonec ještě perličku k začátkům konzumace ginu v českých zemích. K nám gin začínal pronikat ve 2. polovině 19. století a jako anglické pití to neměl v tehdejší naciolálně založené a franko- a rusofilně orientované české společnosti vůbec jednoduché. Ani jeho řízná chuť mu nesjednávala všeobecný obdiv, a tak k němu střední a vyšší vrstvy přistupovaly s vyloženou nedůvěrou a často jej vysloveně povýšeně přehlížely. Výrazem této nedůvěry se stalo právě tehdy zavedené úsloví “vypustit gina z láhve” jako synonymum pro něco tajemného, nedůvěryhodného, pro něco, co může mít zlé následky. Naštěstí se tyhle předsudky podařilo postupem času odbourat a dnes se u nás naštěstí gin pije běžně. Dějinný vývoj přesvědčivě dokázal, že gin je krok správným směrem. I když nejsme zrovna ginová velmoc, je u nás okruh milovníků “jalovcové medicíny” velký a hlavně stabilní a to nás může těšit stejně jako pohled na typickou beefeatrovskou čtverhrannou láhev, samozřejmě plnou.

Výroba
     Gin v 18. století byl sladší než jak jej známe teď. Vyráběl se stejně jako holandský gin Jenever v měděných kotlích a přidával se do něj cukr, aby zakryl drsné chutě. Holandský gin si tento způsob výroby zachoval dodnes. Je více ochucený a obsahuje méně alkoholu. Výrobou holandského ginu proslulo severské město Schiedam. V 19. století se začal destilovat pomocí kontinuálního destilačního přístroje, jenž umožnil výrobu čistšího ginu. To byl podnět pro anglické lihovarníky – začali experimentovat s výrobou neslazeného neboli suchého ginu.

     Výroba ginu je každopádně trochu odlišná od jeneveru z Flander. Jalovcové aroma je totiž mnohem výraznější. Anglický gin se také vyrábí z překvašené směsi kukuřice, ječného sladu a žita, nicméně kukuřice je zde obsažena až ze 75 procent. Rovněž aromatické složky ginu jsou rozdílné, kromě jalovce a koriandru se přidává ještě kůra z citrusů, mandle, skořice, levandule, anýz, kmín a někdy i další ingredience.

     Po samotné destilaci se gin ředí a je možné ho prodávat. Některé firmy však nechávají pálenku ještě zrát v sudech například po sherry, aby získala lehce nahnědlou barvu a zjemnila se její chuť.

     Dnes rozlišujeme dva druhy ginu: London Dry Gin nesmí obsahovat žádný cukr a obsah alkoholu musí být minimálně 40?%, naopak Old Tom Gin je doslazován cukrovým sirupem, a působí tak jemnějším dojmem.

     Většina produkce ginu pochází z USA a Velké Británie. Nejprve se vyrobí kvalitní alkohol z kukuřice, ječmene a jiných obilovin destilací a rektifikací v kontinuálním destilačním přístroji. Poté se buďto do destilátu přidají byliny a jiné dochucovací prvky a znovu se redestiluje. Nebo se provádí redestilace s bylinkami zavěšenýma v destilačním přístroji nad destilátem (tzv. „ginová hlava“). Destilát se ředí na koncentraci vhodnou pro plnění lahví. Gin je tedy alkoholický nápoj získávaný destilací obilné břečky, je to čirý destilát, který prochází dvojitou destilací. Používají se neutrální alkohol a bylinky. Alkoholový destilát je několikrát rektifikován. Při poslední destlilaci jsou přítomny i bylinky. Většinou se používají bylinky jako: jalovec, koriandr, zázvor, angelika, lékořice, anýz, muškátový oříšek, puškvorec, kardamon, citrónová a pomerančová kůra. Do ginu se tedy dnes kromě jalovcových bobulí přidávají i další přísady (koriandr, hořké mandle, kardamon, citronová a pomerančová kůra). Gin má díky tomu tak výraznou vůni, že se prý nemá pít jako míchaný nápoj. Gin se "nestáří", jen se nechá odležet a potom se stáčí do lahví.

poznámka:
u nás nějaký experimentátor nahradil jalovec používaný k ochucení obilného destilátu jehličím a výsledkem byla borovička.

Klasifikace ginu

  • Jenever – vyrábí se perodickou destilací z jalovce a destilátu z obilí
  • Dry gin  – vyrábí se kontinuální destilací z bylin a destilátu z obilí

Při druhé destilaci se do destilačního přístroje vkládá BOTANICALS - směs jalovce, bylin a koření, která ginu dodává chuť.
Způsoby ochucování ginu:

  • Cold Compouding
    k obilnému lihu se přidá esence a oleje jalovce a ostatních botanicals. Tato metoda je často použita u méně kvalitních ginů.
  • Racking
    pytel s botanicals se umístí v šíji destilačního přístroje. Do přístroje se načerpá neutrální lihovina, která se vydestiluje tak, že její páry, předtím než znova zkapalní, procházejí přes botanicals a tím se ochucují.
  • Steeping
    botanicals se smíchají s neutrální lihovinou přímo v destilačním přístroji. Ponechají se asi 20 hodin odležet a potom se zvolna destilují. Výsledkem je hluboká chuť ginu, která nevyprchá ani při delším otevření lahve. Tuto metodu využívá převážná část výrobců kvalitního ginu. Například BEEFEATER.

Gin dále dělíme do tří kategorií:

  • Odle (starý)     –  nažloutlý gin sladší chuti a výrazným aroma.
  • Jonge (mladý)  – mladý moderní gin, který se svou charakteristikou blíží suchému ginu.
  • London dry gin – tento gin je klasický suchý gin. Pro výrobu míšených koktejlů je nejvhodnější.

Speciální kategorii tvoří Plymouth Gin. Je to jediný gin u kterého se používá geografické hledisko. Tento gin musí být vždy vyroben v Plymouthu, je kořeněný a lehce nasládlý.

Druhy (a značky ginu)

  • London dry gin
    - Beefeater - jediný gin, který se nyní vyrábí v Londýně, obsahuje hodně bylin a má citrusovou příchuť
    - a dále Bombay Sapphire, Boodles, Gilbey´s, Gordon´s, Larios, Miller´s, Seagram´s, Steinhaeger, Tanqueray.
  • Plymouth Gin
    gin vyráběný v městě plymouoth v Anglii, je podobně chráněný jako koňak na geografickou oblast.
  • Genever
    Oude
  • Sweet gin
    Old Tom
  • Lime gin
    Seagram´s, Tanqueray
  • Orange gin
    Jacquin´s
  • Lemon gin
    Seagram´s

Bombay Sapphire drahokam světa ginu
     Titulek tohoto článku je trochu odvážný, nicméně pevně věřím, že po jeho přečtení se mnou budš souhlasit. I když je potřeba otevřeně přiznat, že záleží především na chuti konzumenta. Tak jako má někdo rád vdolky a jiný zase holky, tak někdo dává přednost ostré chuti a někdo chuti jemné. Proto jedna rada - neobjednávejte si jen suché Martini, ale nebojte se říct o suché Martini vyrobené z ginu, který vám chutná. A věřte tomu, že dobrý barman to nebude považovat za obtěžování, ale jen to ocení.

Znovu krátce z historie
     V 18. století tento kvalitní produkt, chránící zdraví Britů především před nepříznivými vlivy počasí, oslovil chloubu Anglie - námořnictvo Jejího Veličenstva. To se rychle postaralo o rozšíření ginové pověsti do celého tehdy známého světa, což bylo výrazným přínosem pro britský export. Zapálení loďstva pro osvětu skutečně neznalo mezí. A v tomto století začíná i historie a možná i samotný název Bombay Sapphire ginu, jehož etiketu zdobí výrazný portrét královny Viktorie.

Znovu krátce o výrobě 
     Právní definice ginu říká, že je to destilovaný alkohol ochucený jalovcovými bobulemi, ačkoli v praxi jsou používány i jiné rostliny. Kvalitu ginu, tedy především chuť, možnosti použití, ale také třeba pocity následného rána ovlivňuje kvalita použitých surovin, pečlivost a delikátnost výrobního procesu a počet bylin použitých při výrobě. Nejkvalitnější giny používají jako základ pouze jemný obilný alkohol destilovaný nejčastěji ve Skotsku a pouze nejkvalitnější byliny dodávající alkoholu výsledné aroma a chuť. Počet těchto bylin pak rozhoduje o komplexnosti a bohatosti chuti ginu. Standardní giny používají 3 - 4 bylinné přísady, pro velmi kvalitní giny se používá 7 - 8 přísad. Pouze při výrobě Bombay Sapphire se používá 10 druhů bylin a koření, které jsou znázorněny na uvedených obrázcích. Jedná se o citronovou kůru, kosatec florentský, kasiovou kůru, jalovcové bobule, koriandrová semena, kořen děhelu andělika, mandle, lékořice, bobule pepřovníku kubébového a guinejský pepř. To umožňuje ve výsledném produktu příjemně zaoblit chuť a vyrovnat někdy příliš dominující aroma a chuť jalovce. Proto konzumenti, kteří právě nejsou ginovými fanoušky, nakonec obdivně tvrdí: "Nikdy jsem neměl rád gin, dokud jsem neochutnal Bombay Sapphire".

     Druhým důležitým faktorem ovlivňujícím kvalitu ginu je způsob smísení alkoholu a bylin. Pro všechny typy London dry ginu je typická v podstatě jedna metoda. Tou je smísení kapalného alkoholu a bylin buď při standardní teplotě, tzv. cold compouding, nebo svaření alkoholu a bylin. Druhou metodu používají kvalitní značky ginu. Jedinou výjimkou je Bombay Sapphire, který vzniká takzvanou metodou infúze. Tato metoda je pomalejší, jemnější, ale i nákladnější. Poprvé se objevuje již roku 1761 a využívá speciální destilační nádoby, tzv. Caterhead Stills. Na celém světě se dodnes dochovaly pouze čtyři a všechny se používají pro výrobu Bombay Sapphire.

     Máme tedy nejlepší, třikrát destilovaný obilný alkohol, nejkvalitnější přísady v největším počtu a teď tedy jen zbývá jemná metoda na jejich smísení - infúze. Alkohol se zahřívá, až vytvoří alkoholové páry. Ty procházejí unikátními měděnými koši s vloženými deseti přísadami. Představte si je například jako pytlíčky s čajem. To znamená, že alkohol na rozdíl od jiných ginů přichází do styku s přísadami v plynném stadiu a lépe a jemněji je absorbuje. To je důvodem, proč ginoví experti pak jen shodně prohlašují: "Nikdy bych nevěřil, že gin může mít tak jemnou chuť." I z tohoto důvodu byl Bombay Sapphire house ginem na palubách letadel Concord a proto je také house ginem v nejlepších českých koktejlových barech.

Podávání ginu
     Milovníci ginu upřednostňují jeho podávání na ledu, obvykle s plátkem citronu nebo limety. Pokud jste teď dostali chuť na sklenku dobrého ginu, pak mohu vřele doporučit několik klasických tradičních výrobců ginu, například Hendrick's, Gordon's nebo Beefeater.

Koktejly z ginu
     Po světě se gin hojně používá jako základ různých míchaných nápojů, a to i z důvodu vyššího obsahu alkoholu. Pokud se pije samotný, pak většinou jako digestiv. Jedinou výjimkou, kdy lze ginu využít jako aperitivu, je koktejl Dry Martini. Zajímavým koktejlem na bázi ginu je také velmi osvěžující gin tonic, který je někdy místo tradičního podávání s citronem vylepšen plátky čerstvé salátové okurky.

     V České republice se v současné době 90 % ginu vypije především v koktejlech a long-drincích. Je pravdou, že gin bývá označován za nejmixovatelnější ze všech bází. Nejoblíbenějším koktejlem na bázi ginu, i když se mnou možná někteří profesionálové barmanského světa nebudou souhlasit, je Martini Dry Cocktail. Vznik jeho receptury je dodnes zahalen tajemstvím, neboť... Oslavovaný francouzský dvorní skladatel J. Martini roku 1763 poprvé smíchal nápoj na bázi ginu a suchého bílého vína. Parker's saloon v Bostonu tvrdí, že vyrábějí "gin cocktails" již od roku 1850. Ale za skutečného tvůrce se považuje barman Di Arma Di Taggia, který drink připravoval v roce 1910 v newyorském Knickerbocker hotelu. Říká se, že známý multimilionář J. D. Rockefeller mu dával za nápoj 25 centů spropitného.

     Podle mého názoru je nejlepší suché Martini na bázi Bombay Sapphire a Martini Extra Dry. Ale vzhledem k tomu, že u Martini koktejlů existuje celá řada modifikací a praví labužníci či vyhledávači těchto nápojů si potrpí na Martini silné jako buldozer, ledové jako smrt, ale především suché tak, že se za ním bude prášit, musí si barmani najít vermut absolutně nejsušší.

     Další polemika se vede ohledně použitého množství vermutu. Standardní světové receptury uvádějí nejčastěji 1 cl, ale věřte mi, že takto drink vyrobíme jedině tehdy, když ho někdo zkouší poprvé, a to ještě pokud ho nemáme tzv. na dostřel. Tím míním to, že si s hostem nemohu o jeho náklonnosti k suchosti nápoje pohovořit. Říká se, že pro zajištění té nejvyšší suchosti smáčí někteří barmani do drinku pouze vermutovou zátku od lahve. Opravdový znalec si Martini koktejl objednává přímo u barmana, a je-li v baru poprvé, vsadím boty, že z jeho rukou nespustí oči, dokud se nepřesvědčí o jeho schopnostech. Nevěřili byste, kolik se na drinku složeném ze dvou surovin dá napáchat škod. Proto je použití pouze nejvyšší kvality více než žádoucí.

     Gin je u nás často přehlížen. Samotný se totiž pije zřídka a je spíš součástí míchaných nápojů, které se v Čechách pomalu učíme pít. Rozhodně si nepředstavuj, že gin je konzervativní jako sama Anglie. I zde nalezneš zajímavosti a novinky. Posledním výstřelkem je třeba Beefeater 24. Ve směsi bylin a koření jsou zakomponovány čínský zelený čaj, japonská Sencha a grapefruitové tóny. Mimochodem Beefeeter je jediná internacionální značka London Dry Ginu, která se skutečně vyrábí v Londýně. Spojení London Dry Gin označuje, že při výrobě nebyl použit cukr. Průkopníkem a zakladatelem této receptury byl Alexander Gordon. Jeho značka Gordon´s je dnes nejprodávanějším ginem na světě.

     Gin se vyrábí po celém světě. Z amerických ginů stojí za pozornost třeba Seagram´s gin, který zraje v dubových sudech po whisky, a proto má světlou nažloutlou barvu a delikátní chuť se silnými citrusovými tóny.

     Dej ginu šanci! Namíchej si některý z koktejlů a uvidíš, že si jej zamiluješ.

Krátký přehled
Hendrick's
Hendrick's Gin 41,4 %
Tento gin se vyrábí ve Skotsku. Kromě běžných ingrediencí je ochucen lístky růží a okurkou. Jeho aroma je příjemně svěží a voňavé, v chuti je příjemně nahořklý.
Přibližná cena: 730 Kč

Bombay Saphire
Bombay Saphire Gin 47 %
Specifický gin je obohacen o koriandr, skořici, mandlový olej, citronovou kůru a lékořici. Ve vůni je příjemně nasládlý, opojně bylinkový, v chuti hořký, se silným projevem jehličí
Přibližná cena: 690 Kč

Lucas Bols
Bols Genever Amsterdam 1575 42 %
Klasický zástupce holandského jeneveru, poněkud ostřejší ve vůni i v chuti proti ginu. Ve vůni připomíná rašelinu, pryskyřici, v chuti je hřejivý, s dominujícím projevem jalovce.
Přibližná cena: 510 Kč

Tanqueray
Tanqueray Gin 47,3 %
Charles Tanqueray ho v 19. století stvořil pro nejnáročnější pijáky ginu. Tajemstvím je čtyřnásobná destilace, pára se přehání rostlinnými přísadami. Suchá a kořeněná chuť.
Přibližná cena: 670 Kč

Finsbury
Velkou stálicí na nebi ginů je Finsbury. Historie tohoto tradičního britského ginu sahá až do roku 1740 a lze jej dostat ve třech variantách s obsahem alkoholu od 37,5 % až po 60 %.