Období povelikonoční
Svátky a obřady vázané na křesťanské velikonoce vytvářejí tzv. velikonoční cyklus končící padesátým dnem slavností Seslání Ducha svatého (Letnicemi). Na tento cyklus navazuje slavnost Nejsvětější Trojice a Těla a Krve Páně (Božího těla); první slavnost připadá na první neděli po letnicích (čtvrtek). Slavnost Těla a Krve Páně je slavena na počest svátosti oltářní (eucharistie), kterou podle evangelií ustanovil Ježíš Kristus při poslední večeři na Zelený čtvrtek.
V minulosti však neméně důležitým obdobím bylo období předvelikonoční, které začínalo ihned po pochování basy na masopustu. Samotné pochování basy symbolizuje začátek čtyřicetidenního půstu, který začíná Popeleční středou a končí Velikonocemi. V tomto období se zapovídaly jakékoliv taneční zábavy a veselice. Bylo to období střídmosti. Každá neděle měla své pojmenování a byla spojena s určitým zvykem.
Období předvelikonoční
Velikonoční týden - oktáv
Poslední týden čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi se v myšlence na Kristovo utrpení a jeho smrt se nazývá pašijovým, svatým, tichým či velikým týdnem.
Hlavní dny, dobu mezi čtyřicetidenním postem a Božím hodem velikonočním označuje liturgie jako "velikonoční třídění" (lat.: triduum). Ve starokřesťanském pojetí se od 2. století k němu počítal Velký pátek, Bílá sobota a Neděle Zmrtvýchvstání jako jednota smrti a vzkříšení. Ve středověku pod tlakem mystikou prodchnuté zbožnosti zvítězila myšlenka zdůraznit jako samostatný celek umučení Páně, z něhož byla vydělena velikonoční neděle a jako náhradní den přiznán Zelený čtvrtek. Teprve po druhém vatikánském koncilu bylo obnoveno starokřesťanské pojetí Velikonoc.
Pašije
Dějiny utrpení Ježíše Krista představují spolu se vzkříšením ústřední nauku křesťanství. Dějiny utrpení obsahují zatčení Ježíše v Getsemanech, výslech před synedriem (židovská velerada), bičování, korunování trním a odsouzení Pilátem, dále křížovou cestu, ukřižování, smrt a pohřeb. Dramatická inscenace dějin utrpení Krista v pašijových hrách byla ve středověku nejrozšířenější formou náboženského divadla.
V tomto období byly tyto neděle: Černá, Pražná, Kýchavná, Družebná, Smrtná a Květná. Postní doba byla obdobím zpytování svědomí, dobou střídmosti a omezování se v jídle a dobou zákazu zábav a svateb.
Po Modrém pondělí, Žlutém úterý - skončení masopustu následuje Popeleční jindy Sazometná středa, což je počátek postní doby, která trvá čtyřicet dní až do Velikonoc. Je to první den ze Svatého - Pašijového týdne.
Sazometná středa
Středa před Božím hodem velikonočním patří liturgicky ještě k postní době. V lidovém prostředí se jí říkávalo škaredá, sazometní či smetená, protože se toho dne vymetaly komíny. Škaredá prý pochází od toho, že se Jidáš škaredil na Krista. Proto se podle lidové víry nesmí nikdo toho dne mračit, jinak by se škaredil po všechny středy v roce. Podobnosti tohoto obyčeje lze nalézt i v pesachových zvycích úklidu před slavnostním sederem.
Zelený čtvrtek
Na Zelený čtvrtek jidáše jídáme, chodíme do lesa, fialky trháme.
Vzpomíná se ustanovení Večeře Páně a světí se liturgické oleje (křižmo).
Velikonoční třídení
začíná večerní mší na Zelený čtvrtek a končí nešporami o Neděli Zmrtvýchvstání. V lidovém prostředí se však k němu často řadil celý Zelený čtvrtek, jak svědčí četné lidové zvyky. Název Zelený čtvrtek je v Německu doložen již ve 12. století, odvozen snad od zeleného mešního roucha, jež se toho dne užívalo. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, různé druhy zelí, někde i "špenát" z kopřiv), aby byl člověk celý rok zdráv. Jedná se o zkomoleně převzatý zvyk z židovské pesachové slavnostní večeře seder - připomínající vyvedení Židů z Egypta.
Kostelní zvony zní toho dne při mši naposledy, pak umlknou až do Bílé soboty, "odlétají do Říma". Mnohde existovala pověra, že když naposledy zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Jinde zvonili paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši. Hlas zvonů nahrazovaly o Velikonocích nejrůznější klapačky, řehtačky - nejen malé do ruky, ale především na jihovýchodní Moravě i velké klapačky na trakařích. Jejich hluk se rozléhal po celé vesnici, na mnoha místech se říkalo, že děti honí proradného Jidáše.
Již ze 16. století je dochována obchůzka s popěvky, namířenými proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. Méně často se Jidáš pronásledoval v jiné velikonoční dny.
Při mši na Zelený čtvrtek umýval biskup a řeholní představení nohy 12 starcům nebo řeholním bratřím, po obřadu je hostili a obdarovali. Tento liturgický úkon je symbolicky spojen s Poslední večeří Páně, kdy tak Kristus stejně učinil svým učedníkům - apoštolům.
Jedná se o staroorientální zvyk, při němž domácí pán umývá cizincům nohy, byl známkou pohostinství. Katolická církev převzala tento zvyk v bohoslužebných slavnostech Zeleného čtvrtku.
Na zelený čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Rodina se pomodlila, omyli se rosou nebo potoční vodou, protože bránila onemocnění šíje a dalším nemocem. Někde se tato tradice se dodržovala až na Velký pátek.
Smetí se odnášelo za humna či na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Kdo prý snědl před východem slunce pečivo nebo chléb pomazané medem, bude bezpečný před uštknutím hadů a žihadly vos a sršňů. Med měl ve velikonočních pověrách vůbec zvláštní místo. V podhůří Orlických hor házeli lidé do studní chléb namazaný medem, aby se v nich celý rok držela voda. Odpoledne bylo zakázáno pracovat. V okolí Hořic bylo zvykem, že se proutkem svěceným na Květnou neděli doma šlehalo po podlaze a peřinách, přitom se volalo: "Ven hosti - bez kosti." Tak se zaháněly blechy. Po západu slunce vykropil hospodář svěcenou vodou z nového dosud nepoužívaného hrnečku dům i jeho okolí. Obvykle nesměl kropit rukou, ale věchýtkem slámy: tak chránil obydlí před čarodějnicemi.
Velký pátek
V katolické liturgii je dnem hlubokého smutku: v tento den se nepřináší oběť mše svaté. Obsahem velkopáteční liturgie je čtení zprávy o umučení Páně (pašije), odhalení a uctívání kříže jako symbolu utrpení, přímluvy a prosby za celý svět a přijímání. Výzdoba kostela je v tu dobu chudá, žádné květiny, žádné svíce na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a zvony mlčí.
Původní prostý a střídmý ráz liturgických oslav pozměnila až doba protireformace, kde se zvýraznil význam oslav Velkého pátku jako dne, kdy je třeba myslet na spásu. Zejména jezuité se zasadili o rozvinutí forem, jimiž bylo věřícím umožněno konat další pobožnosti. Právě oni zavedli "Boží hrob". Zatímco původně v něm byl jen kříž, umístili tam monstranci zakrytou rouškou, kolem ní květy a mnoho svící, do dutiny pod oltářem sochu představující mrtvého Krista. Takováto úprava "Božího hrobu" již byla provedena v 80. letech 16. století v Praze (předtím vůbec poprvé roku 1577 v Bavorsku). V 17. a 18. století se zvyk rozšířil obecně.
V barokní době vypjaté exaltovanosti a mystické symboliky se k poctě zemřelého Krista skládaly kantáty, jezuité zaváděli divadelní pašijové hry, vycházející ze středověké tradice (hra o třech Mariích apod.). Do okruhu předloh patří i středověká hra Mastičkář, jedna z nejstarších dochovaných českých divadelních her. Od středověku tyto hry předváděli především studenti. V některých oblastech se staly pašijové hry velikou a na pohled nesmírně atraktivní podívanou. V Hořicích na Šumavě se až do 1. světové války hrály německy, dívat se přicházeli lidé z blízkého i vzdáleného okolí.
Pašijové hry se předváděly i v jižních a západních Čechách, ať již místními věřícími pod vedením duchovního správce, nebo ochotníky za vedení učitele či jiného nadšence. Většina z nich realisticky přibližovala události posledních dnů Kristova života a jeho Zmrtvýchvstání, i když jsou od renesance známy i hry prostoupené navíc veselostí a šprýmy.
V různé dny během Velikonoc, někdy již o Zeleném čtvrtku, častěji ale na Bílou sobotu o Vzkříšení, se pořádaly obchůzkové pašijové hry či spíše torza z nich. Chlapci, jeden přestrojený za Jidáše, jiný za židovského kněze, obcházeli i s krátkými veršovanými proslovy stavení, potom přišel obvykle čert, který dostal od hospodáře poplatek, za nějž odvedl proradného Jidáše s sebou do pekla.
Hlas zvonů nahrazovaly různé řehtačky malé i velké, chodilo se s velkým hlukem po vesnici, zpívalo se, texty popěvků byly namířeny proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. Jinde děti s řehtačkami "honily Jidáše" - vybíral se zrzavý chlapec.
V některých vsích chodívali odpoledne chlapci s košíkem a sbírali vajíčka. Bývali tři s klapačkou v ruce, jeden převlečený za kněze, druzí dva za ministranty. Ve stavení odříkali verše o tom, že honí Jidáše, pak ministrant řekl: "Vajíčka v košíčku ještě nejsou", což bylo pobídkou hospodyni, aby nějaké darovala.
Na Velký pátek vstávali lidé před východem slunce a odcházeli se omýt k potoku, aby byli uchráněni před nemocemi. Někteří se ve vodě i potápěli, mládenci z okolí Volyně se pokoušeli vytáhnout ze dna v ústech oblázek, který pak hodili levou rukou za hlavu, což chránilo proti bolestem zubů. Děvčata zase stírala v osení rosu, aby byla chráněna před sluncem.
Hojně rozšířený zvyk, zvláště v krajích s rozvinutou plátenickou výrobou, byl předení pašijových nití. Kdo měl na šatu alespoň několik stehů ušitých těmito "čarovnými" nitěmi, byl uchráněn před uhranutím i zlými duchy. Košile ušitá z plátna takto upředených nití chránila před bleskem.
Řada pověr byla spojena s vírou v čarodějnice a hledáním ochrany před uhranutím. Na Velký pátek se nemělo nic půjčovat z domácnosti, protože s takovými předměty by se dalo čarovat. Především na dojačku a sítko k cezení mléka měly hospodyně dávat bedlivý pozor, pokud chtěly chránit krávy před nečistými silami. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu. Nesmělo se také prát prádlo: pradleny říkaly, že by místo do vody namáčely do Kristovy krve.
S Velkým pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidové víry se země otevírala, aby odhalila na krátkou dobu ukryté poklady. Proto bylo večer o Velkém pátku vidět v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech hledače pokladů. Poklad prý označovalo světélko, jindy zářící a kvetoucí kapradí, případně otvor ve skále či zdi, z něhož vycházela zvláštní záře. Toho dne se podle pověsti otevíral na několik hodin i Blaník. Jinde věřili, že mohou na souš vycházet z vody vodníci a prohánět se na koních.
Bílá sobota
V různých křesťanských církvích získala během staletí odlišnou tvářnost a mnohé z obřadů přešly do všeobecného povědomí. Příkladem toho je svěcení ohně (resp. světla), které je zachováno v různých liturgiích, včetně etiopské.
Je dnem, kdy si křesťané připomínají Ježíšovo přebývání v hrobě. Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, neboť v něm katolická církev zásadně neslaví mši svatou a další svátosti.
Obřadu spojenému s žehnáním světla, při němž se zpívají žalmy, se říkalo lucernarium. Doloženo je také ve slovanských bohoslužbách sv. Cyrila a Metoděje na Velké Moravě i sv. Prokopa v sázavském kláštěře.
Bílá sobota nebyla ve starém křesťanském světě dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba - vigilie. Před vigilií se posvětil oheň, od kterého se zapálil paškál (velikonoční svíce) a jím se světlo přeneslo do kostela. Svěcení ohně se postupně stalo slavnostním obřadem a římský císař Konstantin Veliký dokonce počátkem 4. století nařídil, že má být celé město osvětleno ohni.
V českém prostředí se na Bílou sobotu světil oheň před vchodem kostela. V mnoha vsích byl zvyk, že se doma uhasila všechna ohniště. Před kostelem vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a zažehla jím oheň nový. Z ohořelých dřev se zhotovovaly křížky, které věřící nosili do pole, aby dobře rodilo: popelem z posvěceného ohně se sypaly louky. Někde bylo zvykem dávat uhlíky za trám domu na ochranu před požárem.
Aby se zabránilo různým pověrečným praktikám, platil ještě počátkem 20. století příkaz církevních úřadů, že se má ohniště po vykonání liturgického posvěcení ohně zalít vodou, aby se popel znehodnotil a ohořelé zbytky se měly pod dohledem odnést.
Z "Božího hrobu" v kostele se vyzvedla monstrance s Největší svátostí a také Kristova socha nebo obraz, které se v průvodu nesly obcí. V době baroka se nad monstrancí nesl baldachýn, průvod se honosil četnými korouhvemi, svátečním krojem lidu a později uniformami spolků.
Vigilie (vigilia - lat.: hlídka nebo noční hlídka)
Víra ve vzkříšení předpokládá další život člověka s tělem i duší, zatímco např. řecké náboženství uznávalo samostatný další život duše po smrti těla. Vyhlídka, že Bůh jednou vzkřísí mrtvé, je svatá sice také Židům a muslimům, křesťanům však je předmětem naděje, která má svůj důvod ve zjevených událostech spásy: v životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše. "Protože skrze jednoho člověka přišla smrt, přijde také skrze jednoho člověka vzkříšení mrtvých. Neboť jako všichni v Adamovi zemřeli, budou v Kristu všichni živi" (1. list Korintským 15,21-22). Katolická dogmatika zdůrazňuje historickou skutečnost zmrtvýchvstání Ježíše, kterou dokazuje i jeho prázdný hrob. Především však se vzkříšený Kristus zjevil svým apoštolům a učedníkům. Je třeba mít napaměti, že při vzkříšení nešlo o návrat do předchozího života, ale o proměnění (oslavení) těla a života. V této tajemné podobě Vzkříšený chodil po zemi, setkával se se svými a před jejich očima vystoupil na nebesa.
Ve starém křesťanství nebyla dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba - vigilie. Před ní se posvětil oheň, od kterého se zapálila velikonoční svíce - paškál. Oheň se světil před kostelem a v mnoha vsích se doma muselo uhasit ohniště. Potom hospodyně položila polínko před kostelem na hraničku, když kněz oheň posvětil, každá si vzala žhavé polínko a znova jím zažehla ve stavení oheň.
Slavnost vzkříšení začíná velikonoční vigilií večer nebo v noci na Bílou sobotu. Církev tak upravila obřady v r. 1956 a vrátila jim jejich starokřesťanský ráz. O velikonoční vigilii se světí křestní voda a věřící obnovují křestní slib; v mnoha církevních obcích se křtí dospělí, kteří se připravovali na křest. V neděli (Hod Boží velikonoční) pokračuje a vrcholí slavnost Zmrtvýchvstání Páně druhou mší. Skončením Bílé soboty skoncoval také dlouhotrvající půst.
Jelikož jsou při obřadech vigilie křtění novokřtěnci, kteří nosí bílé roucho, je též možno, že název Bílá sobota pochází odtud. Bílé roucho je znakem čistoty, připomínající smytí hříchů křtem.
Křest je první ze svátostí. Jím se věřící stává Božím dítětem, je vtělen do společenství církve a jsou mu odpuštěny dědičný hřích a hříchy osobní. Křest lze udílet ponořením do vody nebo politím křtěného vodou. Dnešní křestní obřad spočívá v předkřestním pomazání, ve svěcení vody, zřeknutí se satana a vyznání víry, po kterém následuje vlastní křestní akt, pomazání křižmem, předání bílé roušky a rozžehnuté svíčky, symbolů Krista.
Termín katechumen (z řec. katechúmenos, »ten, který má být učen«) označuje toho, kdo se připravuje na přijetí křtu a na vstup do společenství církve.
Kmotr se říká těm, kteří se účastní udílení křtu nebo biřmování a potom napomáhají, aby »pokřtěný vedl křesťanský život odpovídající křtu a věrně plnil křestní závazky«, resp. dbají, »aby se biřmovaný choval jako opravdový svědek Kristův a věrně plnil povinnosti spojené s touto svátostí«. Kmotrovství je doloženo od prvních staletí křesťanství. Kmotrem může být pouze biřmovaný katolík, který dovršil šestnáctý rok věku a přijal svaté přijímání.
Zvyky:
Z ohořelých dřívek se vytvářely křížky a nosily se do pole, by bylo úrodné. Popelem z posvěceného ohně se posypaly louky.
Někde se uhlíky dávaly za trám do domu, aby ho chránily před požárem.
Na Bílou sobotu se také uklízelo, bílilo (opět viz Pesach), připravovalo se a chystalo. Na slavné Vzkříšení, na Hod boží velikonoční, obřadní i sváteční pokrmy, pekly se mazance i velikonoční beránci, pletly se pomlázky z vrbového proutí a nebo se vázaly březové metličky a zdobila vajíčka.
Bílá neděle - Boží Hod Velikonoční
Sedmý den týdne byl v pozdně antickém planetárním týdnu dnem, který následoval po dnu Saturna a byl věnován slunečnímu kultu.
V židovství byla neděle prvním všedním dnem po sabatu. Křesťané slavili na rozdíl od sabatu den vzkříšení Krista jako "den Páně" v neděli. Konstantin I. nařídil r. 321 úplný nedělní klid. Křesťan by měl světit neděli návštěvou bohoslužby a nábožensky motivovaným klidem a rozjímáním.
V rámci svátku se provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů - beránka, mazance, ale také vajec, chleba a vína. Toto svěcení mělo kromě symbolického významu i praktický podtext. Po období dlouhého půstu by mohl náhlý přechod k tučné stravě přivodit obtíže. Proto se světily určité pokrmy, které měly tělo na návrat k běžné stravě pozvolna připravovat. Každá návštěva dostane kousek z posvěceného jídla.
Na Chodsku jedli věřící pokrm posvěcený v kostele vždy stoje. Pokud kdokoli přišel do stavení, ať vrchnost nebo žebrák, dostal kousek z posvěceného jídla. Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Na Šumavě lidé věřili, že vzpomínka na to, že člověk jedl o Božím hodu velikonočním posvěceného beránka, pomůže nalézt ztracenou cestu zbloudilci v lesích.
Obyčej se v polovině 19. století na Bechyňsku popisuje: "Mladé hospodyňky a vyšňořené dcerky v národním kroji... v levé ruce modlitby se šátečkem, v pravé ruce uzlík sněhobílý a v něm talíř s mazancem a vejci, červeně, modře, žlutě i jinak barvenými. Při - hrubé - postavila v kostele každá svůj uzlík před sebe a když bylo po mši, kráčely všechny k hlavnímu oltáři a kladly uzlíky své, poněkud je uvolnivše, na oltář, ku posvěcení. Když se tak stalo, odstoupily opět do lodi chrámové, pan farář vystoupil ze sakristie a jakmile vystoupil, spustili hudebníci na kůru pochod a hráli jej tak nadšeně, jako by o nějakém svatebním průvodu. Zatím světil pan farář mazance a vejce, a když bylo po svěcení, hospodyňky a dívky si požehnané věci opět vzaly a odnesly. Doma je postavily na stůl, hospodář požehnav ještě křížem věci ty, ukrojil před obědem každému domácímu po krajíčku mazance a dal každému i po vejci."
"Novokřtěnci" nosili toho dne naposledy bíle křestní roucho. Dnes je často dnem slavnostního prvního sv. přijímání. Ráno se chodí do kostela na „vzkříšení”. Každý chce mít na sobě něco „nového”.
Červené pondělí
Zvyky:
Toho dne je pomlázka, velikonoční hodování, mrskut. Chlapci chodí dům od domu za děvčaty se spletenými pomlázkami "žílou" většinou z vrbového proutí zdobené stuhami. Šlehají dívky a vinšují, za to dostanou malovaná vajíčka. Je to prastarý zvyk chodit po pomlázce a znamená „omladit”. Toto základní schéma má řadu variant. Někde je zvykem, že v úterý chodí s pomlázkou děvčata, jinde polévají chlapce vodou. V mnoha vsích bylo zvykem číhat na děvčata ráno, aby je zastihli ještě v posteli nebo když šla do kostela. Za vymrskání dostali od děvčat obarvená vařená vajíčka a velcí chlapci byli pohoštěni ovocným vínem nebo slivovicí.