Zvykosloví

     V praktickém životě vesnice šlo při velikonočních oslavách o uvítání začátku nového hospodářského roku. Proto se k nim vztahovaly různé obřady, obyčeje, příkazy a zákazy, jejichž společným znakem bylo zajistit všemožným způsobem dobrou sklizeň, štěstí a zdraví lidí a dobytka. Vznik těchto praktik byl podmíněn nízkým stavem poznání přírody. Proto se zdar hospodářského roku zabezpečoval různými prostředky, jako šleháním proutkem, omýváním, svěcením, tancem apod. Všechny tyto úkony se vykonávaly se vší vážností a jejich případné nedodržování se pokládalo za prohřešek, který mohl způsobit velké škody na úrodě či způsobit nemoc nebo dokonce smrt některého člena rodiny, popř. i neštěstí celé vesnice. Jak se postupně rozvíjelo poznání přírodních zákonitostí, docházelo pozvolna k uvolňování přísné tradice. Tento vývoj vrcholí v našem století, kdy zvláště po světové válce řada obyčejů, obřadů a zvyků nabývá spíše zábavného charakteru nebo se přesouvá ze světa dospělých do světa dětí.

Velikonoční beránek

     Dodnes se peče beránek, který znamená obnovu života a jeho vítězství nad smrtí a symbolizuje památku Krista. Když spatřil Jan Křtitel Krista, zvolal: "Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!" Kristus vystupuje v roli vykupitele hříchů, aby lidé dosáhli odpuštění a spásy.:

•  pohané
  symbol beránka byl velmi rozšířený již v předkřesťanské tradici v celé středomořské civilizaci, ovládané po tisíciletí pastevci
• židé
  ovce symbolizovaly Izraelitu jako člena "Božího stáda", i židovský Bůh je označován za pastýře, který bere své ovce do náručí, beránek se také zabíjel na památku vyvedení Izraele z egyptského otroctví
• křesťané
  v křesťanské církvi se beránek stal symbolem Božího Beránka, Krista a znázorňuje se s praporem vítězství
• na Šumavě se věřilo, že jeho posvěcení pomůže najít pocestným ztracenou cestu z lesů

Pomlázka

     Lidově se jí říkalo dynovačka, mrskačka, šlehačka, binovačka. Na Moravě pak tatary, březové metličky...
Proč se šlehalo: 

• aby byla děvčata zdravá, pilná, a veselá celý rok
• předání svěžesti, mladosti a zdraví mladého proutku
• hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná
• také na znamení přátelství mezi rodinami - děti nechodily k těm sousedům, jejichž rodiče nebyli zadobře.

Vysévání obilí

     Znamená počátek zemědělských prací.
     Do sesazovaných misek používáme rychlené jarní květiny např. hyacint, narcis, krokus, tulipán, sněženky a petrklíče atd. Součástí aranžmá může být vyseté obilí, rychlené větve keřů, malovaná vajíčka a ozdobná zvířátka.Vytváříme sesazované misky, aranžmá na stůl a na zavěšení, ošatky, košíky, jarní kytice a vázy. Převládající barvy jsou žlutá, oranžová, zelená a jasně modrá, které jsou hřejivé, veselé a jásavé

Velikonoční vajíčka - kraslice

     Když Ježíš se sv. Petrem chodili po světě, přišli jednoho dne do statku a poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla ani skývu. V tom uslyšela kdákání slepice, seběhla do kurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a nakrmila jím pocestné. Když odešli, chtěla smést ze stolu koštětem skořápky. Jaké bylo překvapení, když uviděla, že se proměnily ve zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná skořápka se ve zlato již neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch obou pocestných.
    Vejce bylo již od pohanských dob symbolem plodnosti, úrodnosti, života a vzkříšení, životní síly, narození, nesmrtelnosti, návratu jara a skořápka pocit bezpečí. V předkřesťanských dobách bylo někde dokonce dáváno do hrobu k mrtvému.
    Zvyk konzumovat vejce v době svátků souvisel pravděpodobně i s postem, který Velikonocům předcházel, a při kterém se vejce jíst nesměla.
    Ve spojení s lidovou tradicí vznikl zvyk zdobení vajíček doprovázený řadou obřadů a pověr.
    Vejce něco skrývá, je jako zamčený hrob, ve kterém je přesto ukryt život... Zde je zřetelné symbolické spojení se Zmrtvýchvstáním Ježíše a s křesťanskými Velikonocemi.

     Kraslice patří k magickým předmětům prastarého původu. Vyskytují se nejen na našem území ale i po celé Evropě. Jako symbolu života, plodnosti a růstu se jim přisuzovala nadpřirozená moc, která se zvyšovala jejich obarvením nebo připojením ornamentu. Červená barva přitom hrála asi velmi významnou roli, neboť je to barva krve - tedy života. Rovněž ornament měl symbolický význam. Dodnes se na Slovácku některým motivům říká "znamena" - měla snad zprostředkovat styk s předky a tajemnými přírodními silami. Zdobená vejce se užívala nejen při jarních obřadech, ale také při narozeních, svatbách a pohřbech. Protože kultovní smysl nemělo darování, ale požití jejich obsahu, zdobila se od nepaměti vařená.

     Zvyk konzumovat vajíčka souvisí patrně s velkým půstem, při němž se nesměla jíst ani vejce, a proto lidé nedočkavě čekali, až postní doba skončí. Prastarý zvyk dávat velikonoční vajíčko pochází patrně až ze starého Egypta. Ve spojení s lidovou tradicí vznikl pak obyčej zdobení kraslic, který se krajově velmi různí, stejně jako pojmenování - např. straky nebo rejsky. Kraslice je prý slovo východočeské a znamená červené velikonoční vejce. Červené barvě se totiž říkalo "krásná" a kraslice se dříve omalovávaly hlavně červenou barvou. Zvyk zdobení kraslic pochází teprve z druhé poloviny 19. století. Vyfouknutému nezdobenému vajíčku se říká výdumek, jinde poucho.

     Ke zdobení vajec se používalo mnoho technik - vosková batika, zdobení ovazováním, reliéfní zdobení voskem, vyškrabování, zdobení slámou, dužinou nebo kováním. U nás se z lidových technik nejvíce zachovalo ovazování vajec gázou, kdy se nejprve k vajíčku přidají jarní květiny nebo lístky, pak se vejce obalí gázou, pevně ováže provázkem nebo nití a uvaří se v cibulovém vývaru. To se však týká vajec která se vaří, ne kraslic.

Přírodní barvení vajec

     Jak se barvily vejce v dobách, kdy neexistovaly barvy na textil "Duha" a jiné? Odsíny se získávaly namáčením porézní skořápky do výluhu z přírodních materiálů. Odstín záležel na tom, jak dolouho se nechá vajíčko v barvě ponořené.

• žluto-oranžová              - odvar z cibulových slupek
• světle žlutá                   - lipový květ nebo kmín
• citrónově žlutá              - kopřivový kořen
• žlutá                             - šafrán
• červená                        - odvar ze slupek červené cibule a octa
• červená                        - červ. zelí
• růžová                          - šťáva z červené řepy
• červená až fialová          - šťáva z borůvek
• tmavě zelená                 - voda ze špenátu nebo mladého žita
• hnědá                           - odvar z dubové kůry
• modrá                           - odvar z olšové kůry, šišek
• tmavě zelená až černá    - odvar z olšové kůry nebo saze
• rezavá až hnědá             - čaj 

Velikonoční zajíček

     Zajíček tzv. "östrházi" - pochází z Německa, k nám se dostal až počátkem 20. století. Je to utajený dárce, který ukrývá dětem velikonoční dárky - nejčastěji vajíčka. U nás nemá tento zvyk velkou tradici, pouze připomíná nadílku lišky o první nebo čtvrté neděli postní - Liščí neděli. Zajíc "nikdy nespí" protože nemá oční víčka - tak může dětem nadělovat dárky. V mytologii řecké, egyptské, čínské symbolizuje zajíc štěstí, plynoucí čas, krátkost života. V Bibli je zajíc řazen mezi stvoření "maličké na Zemi a moudřejší nad mudrce", symbolizuje chudé, skromné a pokorné, přesto se k němu křesťanství staví s jistým odstupem, kvůli jeho užívání jako symbolu smyslnosti. Býval znázorňován jako bílý zajíc u nohou Panny Marie - symbol čistoty nad tělesným pokušením.

     Jiný názor na vznik spojení velikonočního zajíce s vajíčkem poukazuje na zvyk, kdy se do chleba upečeného ve formě zajíce položilo velikonoční vejce, čímž se sdružily tyto dva symboly.

     Bývalo také zvykem, aby kmotři zvali děti k tzv. honění velikonočního zajíce, to znamenalo, hledání ukrytých vajíček v zahradě. Tento zvyk "nalézání skrytého" má svůj původ pravděpodobně v hledání afikomen - součásti židovského rituálu pesachového sederu.

Chození se Smrtkou

     Na Kyjovsku byla důležitá tzv. Smrtná neděle (neděle 14 dní před Velikonocemi), kdy po vsi chodila děvčata s ozdobenou májkou dům od domu a koledovala. Jedno děvče neslo májku, druhé košíček, do kterého ukládalo darované jídlo. Po vsi tak mohlo chodit i několik skupin děvčat.

     Tím se liší od chození se Smrtkou tak, jak ji známe např. z oblasti Horňácka, kde všechna děvčata ze vsi jdou vyprovodit Mořenu ze vsi ( velkou slaměnou do kroje oblečenou figurínu), kterou nakonec házejí do potoka, aby konečně zima odešla a přišlo tolik očekávané jaro. První zastávkou děvčat na Kyjovsku při tomto koledování byl dům kmotrů, teprve potom obcházela další domy v obci. Po skončení obchůzky se stromek hodil do potoka. Tohoto zvyku se zúčastnila pouze děvčata z chudších rodin, selská děvčata nikdy.

Svěcení pokrmů

     V neděli velikonoční se ráno v kostele světily pokrmy. Na Kyjovsku to byly hlavně koláče - pecáky, červená vajíčka ( na znamení krve Ježíšovy), beránek.

     Pokrmy se nosily do kostela bud v bílém ubruse, šátku či košíčku. Kdo měl pokrmů ke svěcení více, nosil je v nůši. V poledne se potom tyto pokrmy konzumovaly. Rozdělily se mezi jednotlivé členy rodiny. Každý dostal vajíčko, kousek koláče i beránka. Věřilo se, že kdo někdy zabloudí a vzpomene si, s kým jedl velikonoční vajíčko, najde cestu zpět. Vaječné skořápky se nezahazovaly, ale sypaly se do zahrádky na zem nebo k ovocným stromům. Věřilo se, že půda bude úrodná a štědrá a stromky budou mít bohatou úrodu.

Svěcení kočiček

     Na květnou neděli před velikonocemi se svazují provázkem předtím včas natrhané jehnědy, zimostráz, kočičky, klest a odnesou se do kostela, kde je kněz posvětí. V tento den se pak posvěcené rozdávají příbuzným, dobrým známým a přátelům. Kočičky jako první projev jara, vajíčka jako symbol nového života. Svěcené kočičky se zastrkávaly za krov, dávaly se pod práh a do chlévů. Měly napomoci zajistit úrodu, plodnost a hojnost všeho.

Vysypávání

     V noci se vysypávaly chodníčky pískem mezi domy milenců, takže ráno každý věděl, kdo ke které "děvčici" chodí.

Pomlázka

     houdovačka, hodovačka, pomihod, pamihod, pomrhod (zkratka ze středověkého pomlázkového popěvku Pomni hody do Provody = nehoduj do provodní neděle - Provody - Provodná neděle), jinde koleda, mrskut, dynovačka, binovačka (vino - bino - spletené z vinné révy), mrskačka, mrkanda, mrskut, šlehačka, tatar, kyčkovanka, sekačka, švihačka, šibačka, šibota, metla, korbáč, karabáč, kyčka, kančúch, roučačka, čugár, žila...

     Pomlázka v minulosti bývala velmi důležitá, neboť měla zajistit svěžest a zdraví lidí a zdraví lidí i dobytka.

     V neděli velikonoční se chodilo řezat vrbové proutky na žíly, které si chlapci sami pletli. Malým dětem žílu upletl tatínek nebo stařeček, či starší bratr. Při pletení žíly musí být alespoň dva lidé. Jeden co žílu drží a druhý, který ji plete. Podle zručnosti pletaře se volily i počty prutů. Pletly se ze tří, čtyř, pěti, šesti až osmi prutů.

     Velké žíly, které vidíme v posledních letech, se nepletly. Jde o zcela nový prvek.

     Vše vrcholilo v pondělí ráno. Na šlahačku chodily malé děti, odrostlejší, mládež i ženáči. Malé děti chodily po ranní mši a začínaly nejdřív u kmotrů. Nedodrženi tohoto zvyku znamenalo velkou urážku. Potom následovala obchůzka po ostatních domech spojená s koledováni a šlaháním žilou. Odměnou jim byla šlahačka od hospodyně, kterou si ukládali do uzlíčku. Mládež chodila po šlahačce již od časného rána.

     Chodilo se po skupinkách, pouze návštěva u milé probíhala jednotlivě časně ráno. Za odměnu dostávali mládenci od děvčete dvě rýsovaná vajíčka ve vyšívaném kapesníčku. Taková šlahačka i odměna za ni se považovala za závazný slib lásky. Během dopoledne potom chlapci společně obcházeli děvčata ve vsi a snažili se do domu dostat i za cenu nějaké škody, což hospodář výjimečně toleroval.

     Šlahačka byla spojena se všeobecným veselím a měla obřadní význam, neboť měla zajistit svěžest a zdraví. Chlapecká šlahačka končila v poledne a odpoledne bylo ženské právo na šlahání. Tím také Velikonoce skončily. Žíly ztratily svůj význam a odhazovaly se. Nikdy se neschovávaly, protože následující rok se upletly nové, z čerstvých proutků.

Berany - jiná forma pomlázky

     V sobotu před květnou nedělí začínala horečná práce na vytváření tzv. beranů, které byly někdy až tři metry vysoké. Jejich výroba spočívala v omotávání lískových prutů jedlovým chvojím, které byly nahoře ukončeny rozvětvením, velice pestře ozdobeným fábory z krepového papíru. Mládež nemohla dospat do nedělního rána, kdy se šlo s berany na "ranní" do kostela. Nevadilo, že cesta byla dlouhá, nikomu se to nezdálo daleko.

     Cesta se samozřejmě neobešla bez klukovského škádlení, které spočívalo v tom kdo komu kolik svým beranem utrhne fáborů. Po posvěcení v kostele se zase odnesly domů, hospodář obcházel všechna svá pole a do každého na pokraji zasunul pár větviček z posvěceného berana, aby byla v nastávajícím roce požehnaná úroda.

Mazanec

     je symbolem slunce, zadělává se na Bílou neděli, dělá se ze stejného těsta jako vánočka. Dříve to však bývalo pečivo nesladké - "koláč syrnej k veliké noci" - připravoval se ze strouhaného sýra a většího množství vajec (žádoucí byl žlutý mazanec). Sladká varianta tohoto obřadního pečiva si však ponechala původní okrouhlý tvar a znamení kříže. V jiných koutech naší země se nesladkým mazancovým koláčům říkalo následovně: baba, babůvka, plecovník, šoldr, svěceník.

Polévání

     Stejně jako při koledě, v pondělí mají mládenci právo polít vyhlédnutou dívčí oběť vodou. Vodu si nosí ve vědrech a může jí tedy být i větší množství. Měli by však brát ohled na počasí a dát pozor na škody, které by polití mohlo způsobit v obytných prostorech. Faktem je, že dříve nevadilo, způsobil-li mladík v domě malou potopu. Stejnou mincí může dívka chlapci vše oplatit opět v úterý. Někde se nepolévá vodou, ale voňavkou. Používá se jí často takové množství, že je z oběti ještě dlouho cítit. Vodou se často polévají i hospodářská zvířata, věří se, že polití v tento den omlazuje a udržuje svěžest a sílu.

Koleda

     Koleda patří dosud k rozšířeným obyčejům a myslím, že není třeba ji zevrubně popisovat. Proto jen okrajově několik zásad.

     Koledovat se chodí v pondělí (platí od půlnoci do půlnoci). Chodí spíše odrostlejší kluci, popř. již dospělí mladí muži, v žádném případě dívky. Na koledu se chodí pouze k těm lidem, se kterými se známe (sousedi, kmotři, příbuzní). Přijde-li mládenec s pomlázkou k dívce domů, mohou si to sousedi vykládat i tak, že o ni stojí. Chlapec však může kteroukoli dívku po celý den "prohnat" náhodně na ulici. Výslužka v podobě vajíčka je symbolická a dobrovolná a koledníkům o ni v první řadě nejde.

     Vhodnou odměnou pro koledníky je jedno, často červené vejce. Vyšlehání pomlázkou (většinou z vrbových proutků) má mít na postiženou (postiženého) omlazující účinek. Výplatu pomlázkou mohou děvčata klukům vrátit druhý den ráno, t.j. v úterý.

     Nerespektováním výše uvedených pravidel dochází často k tomu, že dnes v mnoha domácnostech už nikomu ani neotvírají a konečným důsledkem by mohl být i postupný zánik koledy, což si jistě nikdo nepřeje.

Hody, hody

Hody, hody doprovody,
dejte vejce malovaný!
Nedáte-li malovaný,
dejte aspoň bílý,
šak vám za to slepička
snese zase jiný,
v komoře v koutku,
na zeleném proutku.

Dynovačka se čepejří,
ať mi má Andula nevěří,
poženeme se do dveří,
a ze dveří do kuchyně,
a z kuchyně šup do síně:
budeme se šlehat upřímně.

Dávaj vajec, kázal kadlec.
Kázal kadlec i kadlička,
abys dala dvě vajíčka.
Jedno bílý, dvě červený,
šak slépka snese jiný,
vajíčko se kotoulí,
slepička se popelí,
u pastýřů v koutu,
na prašivým proutku.
Prašivý se zlámal,
zlatý se ukázal.

Hody, hody

Hody, hody doprovody,
dejte vejce červený!
Nedáte-li červený,
dejte aspoň bílý,
slepička Vám nanese jiný
za kamny v koutku,
na vrbovým proutku.

Proutek vohnoutek,
sedí na něm
zlatej kohoutek.

Proutek se ohýbá,
kohoutek kokrhá:
chyťte mi tu slepičku,
koupíme za ni čepičku,
tu čepičku pánu,
on dá za ni krávu,
tu krávu hraběnce,
ona dá za ni
na věnce.

Paní jde z louky,
nese misku mouky,
bude jí maličko,
jistě přidá vajíčko

Hody, hody

Hody, hody doprovody
já jsem malý zajíček,
utíkal jsem podle vody,
nesu pytel vajíček.

Potkala mě koroptvička,
chtěla jedno červené,
že mi dá lán jetelíčka
a já řekl : né, né, né.

Tam na břehu za potokem,
tam mám strýčka králíčka,
tomu nosím každým rokem
malovaná vajíčka.

Malý koledníček

Já jsem malej koledníček,
já k Vám jdu,
dáte-li mě pár vajíček,
rád vezmu.

Nemáte-li červený,
dejte bílý,
však Vám za ně slepička
snese jiný.

Na peci v koutku,
na zeleným proutku,
než se proutek otočí,
ať se korbel natočí.

Pijte páni, pijte,
jen se neopijte,
a nám taky připijte.
Až já budu mládencem,
připiju Vám
i s věncem.

Pani kmotra 

Pani kmotra, slyšte chásku,
přicházíme na pomlázku,
opentlené žilky máme,
kdo nám nedá uhlídáme!
Pani kmotra,nemeškejte
barevná vajíčka dejte.

O srdce jediný,
propuk se čas,
dejte mi vajíčko,
sic přijdu zas,
červený nebo bílý.

Slepička běhá po dvoře,
vajíčko se kotálí v komoře,
slepička kdák! Vajíčko křáp!
Máte mi ho panímámo dát...

"Honění Jidáše", "Chodit zarachtat", "rachtačka", "drnkačka", "řehtačka", "křístání"

     Vytváření velkého hluku řehtačkami a klapačkami na připomnění Jidášovy zrady a příchodu Velikonoc. Srovnej s "přehlušením Hamana" o židovských svátcích Purim.

     Nahrazují se tím v obci zvony, které "odletěly do Říma" . Chodí na zelený čtvrtek (v poledne a večer), na velký pátek (ráno - okolo půl sedmé, v poledne a večer - klekání) a na bílou sobotu ráno. Děti projdou vsí a mají s sebou tratárky a dřevěné řehtačky. Po cestě přerušovaně rachtají. O bílé sobotě ráno, kdy jdou naposledy, (někde i v pátek večer) jdou od domu k domu, všude zazvoní a společně přednesou tuto říkanku:

I ty nevěrný Jidáši,
cos to učinil,
že jsi svého Mistra,
Židům prozradil.

Za to budeš míti
v pekle hořeti,
s Luciferem, ďáblem,
tam přebývati.

Na zelený čtvrtek,
v zahradě jali
na Velký pátek
ukřižovali.

Na Bílou sobotu
s kříže ho vzali,
do hrobu dali,
ty kluci Židi.

Jako psi černí
kopali jámu,
Ježíši pánu.

     Na závěr této říkanky všichni zarachtají svými tratárky a řehtačkami a od hospodyně dostanou do kasičky, kterou si nesou, mince.

     V některých východočeských i západočeských venkovských kostelech bylo zvykem, že jeden z chlapců, jakmile kněz začal mši, vyběhl ven a pelášil pryč. Ostatní děti s klapačkami a řehtačkami za ním. Dbalo se, aby honěný chlapec, představující Jidáše, byl zrzavý. Někdy vybíhali chlapci společně a Jidášem byl pak nejlepší běžec či ten, kdo vyběhl z kostela jako prvý. Často se při pronásledování volalo: "Jidáše honíme, klekání zvoníme, při tom se modlíme..."

Tratárek:

     Dřevěná konstrukce s kolem, nahoře rukojeti, dole kolo na ose, po jeho bocích dřevěná ozubená kola, o která rachtají dvě dřevěné lišty, upevněné na příčce u rukojetí. Stejný princip jako u řehtačky, ale ve větším.

"Křístání"

     Na zelený čtvrtek se místní chlapci sejdou odpoledne za vesnicí a kolem 16. hodiny vyrazí do vsi. Průvod vedou nejstarší chlapci, tzv. králové. Před každým hrkáním se "na návsi u křížku" všichni společně pomodlí. Ve vesnici se zastaví a rozdělí se na menší skupinky, které pak běží okolo jednotlivých domů a křístají, což je vlastně tlačení tratárků - řehtaček před sebou. Křístání končí na druhém konci vesnice. Stejný rituál se opakuje v pátek brzy ráno, v poledne a večer. Na bílou sobotu ráno se účastníci vybaví jen ručními řehtačkami a chodí od domu k domu zazpívat "panímámě". Konec zpěvu zaniká v rachotu řehtaček. "Panímáma" věnuje chlapcům buď vejce, nebo pár korun.

Panímámo krásná

Panímámo krásná,
jen se nehněvejte,
jenom hodně vajec
do košíčku dejte.

Peníze nejsou,
Kilije* nejsou,
jenom hodně vajec
do košíčku dejte,
jen se nehněvejte.

* Kilije snad podle Kyrie eleison, Pane, smiluj se

A my kluci Židi

A my kluci Židi
kopáme jámu
Ježíši Pánu
na zelený čtvrtek
na velký pátek
na bílou sobotu.

Rachtání

Na zelený čtvrtek,
v zahradě jali
na velký pátek
ukřižovali.
Na bílou sobotu
s kříže ho vzali.

Rachtání

A ty nevěrný Jidáši,
cos to učinil,
že jsi svého Mistra,
Židům prozradil.

Rachtání

Za to budeš míti
v pekle hořeti,
Luciferům, ďáblům
budeš sloužiti.

Rachtání

     Básnička se neodříkává, ale zpívá na rytmickou, dvoutónovou melodii. Po drnkání, nebo po dělení výslužky většinou zůstávají všichni na návsi u kapličky, kde společně hrají různé hry. K rachtání (drnkání, řehtání) se zde používá drnkačka, ale i tratárek. Existují i jiné nástroje, klepadlo (výkyvné kladívko na dřevěné destičce s rukojetí) a další. Drnkačka je asi 40 cm dlouhý a asi 10x7 cm široký dřevěný nástroj s ozubeným kolem uprostřed o průměru asi 7-8 cm s klikou (zdvojená řehtačka). Na každé straně je pak jeden, nebo dva pláty. Dřevěný plát může také být jen na jedné straně a tak existují takzvané jedno, až čtyřplátovky. Drnkačka má kšír a nosí se zavěšená přes rameno a zapřená o břicho, aby se pohodlně dalo točit klikou. Dřevěné pláty se časem opotřebují a podle potřeby se pak vkládají nové. Drnkačky mají pro své majitele svou hodnotu a často se dědí po předcích. Jejich majitelé jsou na ty své náležitě pyšní a opovrhují obyčejnými malými řehtačkami (svištilkami), které se dají koupit v obchodě.