Adventní svátky přd vánoci

    Zvyky jsou spjaté se svátky významných světců. Večer o těchto svátcích obcházely po vesnicích průvody adventních masek. Ty byly na rozdíl od masek veselých, masopustních, vážné, zadumané, strašily děti a vybízely dospělé k pokání. Období adventu před zimním slunovratem (v roce 2011 připadá na 22. 12.) bylo chápán jako období temna, kdy zlé síly měli největší moc a usilovaly o zničení světa.

• svatá Kateřina, 25. 11.
      Na svátek svaté Kateřiny, vlastně končí předadventní období. V tento den se naposledy konaly velké slavnosti, svatby a zábavy. Kateřinské zábavy měly na starosti ženy, platilo tzv. ženské právo. Ženy platily muzikantům za hudbu, mužům za útratu, připravovaly občerstvení a vybíraly si s kým budou tančit. Na svátek svaté Kateřiny bylo zakázáno pracovat se vším, co mělo kolo, nesmělo se mlít v mlýnech ani příst na kolovratech. Byl to den, kdy skončila zábava a začalo adventní období.
   
• svátek sv. Ondřeje , 30. 11.
      Svatý Ondřej se narodil se v Betsaidě v Galileji. Se svým bratrem Šimonem se živili rybařením. Ondřej se stal učedníkem Jana Křtitele a později prvním učedníkem Ježíše Krista. Mezi učedníky přivedl i svého bratra Šimona (pozdějšího apoštola Petra). Evangelia uvádějí, že byl jedním z nejbližších Ježíšových učedníků, kteří byli přítomni některým výjimečným událostem a býval zmiňován především v souvislosti se zázračným nasycením pěti tisíc.
      Svatý Ondřej působil jako apoštol křesťanství v Malé Asii a Skýtii u Černého moře až po Volhu. Na sklonku svého života hlásal evangelium v řeckém Patrasu. Zde ho za vlády císaře Nera nechal zatknout místodržící Egee, krutě jej týral a nutil obětovat římským bohům. To Ondřej vytrvale odmítal, a tak byl podle legendy 30. listopadu kolem roku 60 ukřižován na kříži ve tvaru písmene X, který se od té doby podle něj nazývá svatoondřejský kříž.
      Památkou svatého Ondřeje začíná nový církevní rok.
      Svatý Ondřej je patronem rybářů a obchodníků s rybami, řezníků, horníků, provazníků, nosičů vody.
      Den jednoho z dvanácti apoštolů býval dnem věštění. S tímto svátkem je spojena tradice lití olova. Nad plamenem svíčky dívky na lžíci roztavily olovo a přes klíč, jehož zuby tvořily kříž, ho rychle vylily do studené vody. Z tvaru, které vytvořilo ztuhlé olovo, pak hádaly, jaký bude jejich příští manžel – (krásný, ošklivý, hrbatý atd.) a jaké bude jeho řemeslo.
      Dalšími tradicemi bylo i hledání podoby nastávajícího ve vysekané díře v ledu (kde jeho zjev měly prozradit stíny) a klepání na dveře kurníku. Pokud první zakokrhal kohout, dívku čekaly v příštím roce vdavky. Pokud se ozvala slepice, svatba měla roční odklad.
   
• svátek sv. Barbory, 4. 12.
      Svatá Barbora - Barbora z Nikomédie - panna a mučednice patří ke 14 svatým patronům, jež lidé vzývali v nejtěžších chvílích, např. při morových epidemiích.
      Podle legendy byla krásnou dcerou bohatého kupce Dioscura, žila na počátku 3. století v Nikomédii (malá Asie - dnešní Turecko). Její otec, zapřísáhlý nepřítel křesťanů, dceru vychovával v helénistickém duchu. V úmyslu chránit ji před vlivy "špatného" světa a nápadníky, věznil ji ve věži vedle jejich domu . Přesto jeden ze sloužících - tajný křesťan - obrátil Barboru na víru. Když se o tom otec dozvěděl, chtěl, aby se dcera víry zřekla. Když odmítla, ze vzteku jí uťal hlavu mečem.
      Příběh panny mučednice pochází pravděpodobně až ze 7. století, přesto Barbora patří k nejuctívanějším světcům, což dokládají stovky kostelů a kaplí jí zasvěcených, či nesoucích její jméno. Byly jí také zasvěceny mnohé kostelní zvony.
      Svatá Barbora je patronkou mnoha řemesel a povolání, z nichž nejvýznamnější jsou horníci, jež jí zasvětili mnoho kostelů, kaplí a oltářů (nejvýznamnější u nás je chrám sv. Barbory v Kutné Hoře - městě stříbrných dolů), a pořádali na její svátek okázalá procesí. V dolech horníci nechávali tento den hořet ve štolách přes noc kahany na ochranu před smrtí a úrazy - Barbořino světlo
      Svatá Barbora je patronkou horníků, slévačů, stavebních dělníků, pokrývačů, tesařů i architektů, dále kameníků, kuchařů a řezníků. Dále je uctívána jako ochránkyně proti smrti bleskem, proti bouřím a požárům a je patronkou umírajících.
      Ke svátku sv. Barbory se též váže hezký zvyk: svobodné dívky si v ten den dávaly do vody nařezané třešňové větvičky. Jestliže do Štědrého dne rozkvetly, dívka se do roka provdala. I dnes, kdy jsou po celý rok bohaté skleníkové květiny, rozkvetlý třešňový kvítek uprostřed zimy k nám promlouvá zvláštním kouzlem.
   
• svátek sv. Mikuláše, 5. 12.
      Mikuláš byl ve 4. století dobrým a štědrým biskupem. Proto je dnes spojen s dáváním drobných dárků (sladkostí) dětem. Stal se předlohou pro Santa Clause. Mikulášská tradice ožívá v podvečer z 5. na 6. prosince, a to jak ve městech tak na vesnicích. Mikuláš je představován v biskupském oděvu s dlouhým bílým vousem, kterého doprovází andělé a čerti. Andělé spolu s Mikulášem roznášejí dárky, zatímco čerti se starají o symbolické „trestání" zlobivých dětí.

      Tento zvyk má svůj původ v žákovském obyčeji z 15. století, v tzv. chození s biskupem, slavném a honosném průvodu, který se časem změnil v lidovém prostředí v obchůzku Mikuláše doprovázeného dalšími postavami, z nichž mnohé byly totožné s masopustními (klisna, kozlík, husar). Ani tato forma nebyla konečná, a tak v podvědomí lidí je spojen předvečer tohoto svátku s obchůzkou Mikuláše v doprovodu anděla a čerta, kteří hodným dětem nadělují ovoce či drobnou hračku, zatímco děti neposlušné mohou očekávat vyšlehání metlou od čerta, či nadílku v podobě brambor, polínek a uhlí.
      Mikulášské obchůzky byly již od 17. století zdrojem rozporuplných názorů. Zatímco na jedné straně byl chválen zvyk obdarovat poslušné děti, na straně druhé bylo razantně odsuzováno přílišné strašení čertem a smrtí.
      Tradice mikulášské nadílky získala velmi brzy celonárodní charakter, který setřel regionální odlišnosti. Mikulášská tradice je věčně živá, a to ve městě i na vesnicích, kde chodí masky čerta, anděla a Mikuláše a rozdávají dětem dárky - většinou pamlsky.

• svátek sv. Ambrože, 7. 12
      Velmi starým zvykem, vymizelým počátkem našeho století, bylo honění dětí Ambrožem kolem kostela 7. prosince. Ambrož oblečený v košili, na hlavě černou čepici s tylem kryjícím obličej, držel v ruce koště polepené bílým papírem a uzlíček s cukrovím. Za soumraku se objevil u kostela a z uzlíčku občas upustil nějaké cukroví. Tím přilákal děti, které pak honil koštětem kolem kostela.
   
• svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie, 8. 12.
      Neposkvrněné početí Panny Marie definoval jako článek víry papež Pius IX. 8.12.1854 v encyklice "Ineffabilis Deus", podle níž "blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí s ohledem na zásluhy Ježíše Krista uchráněna veškeré poskvrny dědičného hříchu".
      Tato skutečnost se v církvi vždy vyznávala. Již od prvních staletí se v tomto smyslu vyjadřovali následující světci: Justin, Irenej, Tertulián, Ambrož, Augustin a další. Na křesťanském "Východě" se svátek Neposkvrněného početí Panny Marie začal slavit ke konci 7. nebo počátkem 8. století. Na "Západě" se s konečnou platností prosadil ve 14.-15. století.
      Svátek Neposkvrněného početí Panny Marie je v liturgii katolické církve slavností.
   
• svátek sv. Lucie, 13. 12.
      dívka, která žila ve 4. století, rozdala svůj majetek a rozhodla se žít jako křesťanka. Dle pověsti si vyloupla oči a poslala je svému pohanskému nápadníkovi. Do druhého jí narostly oči zpátky. Zemřela mučednickou smrtí. U nás je s ní spojována pranostika: Sv. Lucie noci upije, ale dne nepřidá.
      Tento svátek je ve větších městech téměř zapomenutý. Ašak Valašskem i některými dalšími kraji dodnes obchází tajemné bílé postavy, kterým se říká Lucky. Patrně si ani neuvědomují, že jdou poněkud nevhod. Před změnou juliánského kalendáře na gregoriánský totiž chodily až 23. prosince, kdy už mohly jednak trochu upít noci, jednak plnit své poslání, totiž trestat nepořádek v domácnosti. V den svaté Lucie musely být domy jako ze škatulky, jinak se prý dotyčná neznala. Dnes chodí Lucky trochu brzo v předvečer svaté Lucie má většina domácností předvánoční úklid teprve před sebou.
      Chození mělo různé formy, čemuž odpovídalo i různé oblečení. Starší velmi rozšířenou formou byla obchůzka jedné nebo dvou postav zahalených v bílé plachtě, někdy s dlouhým "čapím nosem", které chodily po staveních a kontrolovaly přadlenám přízi. V Cítově, se ještě počátkem našeho století udržela zcela odlišná forma této obchůzky. V předvečer svaté Lucie obcházelo jednotlivá stavení ve vsi šest děvčat provádějících zvláštní němohru. Pět děvčat bylo oblečeno do bílých šatů s bílým šátkem na hlavě, šesté představovalo kněze. První děvče chovající v náručí zabalené dítě usedlo na stoličku a hýčkalo jej, druhé s hadrem a rýžovým kartáčkem zakleklo a metlou v ruce vyhledávalo děti a nutilo je k modlení, čtvrté s košíčkem v ruce rozdávalo modlícím se dětem ovoce. Páté děvče se štětkou v ruce napodobovalo bílení stěn. Děvče přestrojené za kněze stálo uprostřed světnice a nesrozumitelně se modlilo z knihy, kterou drželo v ruce. Poté se děvčata odebrala do sousedního stavení.