Vyzráli jsme na Francouze (V.Ž.)

Část „Vyzráli jsme na Francouze“ je citací ze seriálu článků V.Železného pro portál „Lidovky.cz“, z roku 2005.

Morava, kde to je?

      Morava, kde to je? Vykřikl na mě nakonec zoufalý Patrik Leflaive se sklenicí v ruce. V té sklenici bylo pro něj cosi jako zjevení. Byl to pravda Pinot noir, tedy Modrý burgund. A zjevně byl nejen skvělý, ale zcela mimořádný. Ale nebyl z Burgundska. Což pro jednoho z nejvěhlasnějších burgundských a francouzských vinařů bylo nepochopitelné. Z celého světa mu posílají Pinoty noir, a stále to není ono. A najednou přijede nějaká podivná dvojice odkudsi z východní Evropy (my říkáme střední) a přiveze tenhle zázrak, vonící po višních v čokoládě a také po sušeném fíku.

      Začalo to ale jako běžná návštěva v burgundském vinařství, promiňte, v jednom z nejlepších burgundských vinařství Leflaive. Byli jsme s Konstancií předem ohlášeni významným a tradičním dovozcem burgundských vín do Německa, a to už je nějaké doporučení. Takže jsme čekali červený koberec a netrpělivě přešlapujícího Patrika Leflaiva. Omyl, jsme v Burgundsku. Tady si na ceremonie nepotrpí. Přijeli jsme do vinařství a vzápětí venku zaburácel Harley. Do jednoduché kantýny vešel v kůži oděný mladík a řekl: „Já jsem sklepák od Leflaiva a mám vám předvést naše vína.“ Zdvořile jsme potlačili zklamání: „A pan Laflaive nebude?“ Jen se tak pousmál: „Oficiálně vám mám říci, že možná bude. Ale upřímně vám říkám, Patrik nepřijde, on návštěvy nemá rád a na doporučení nedá.“

Překvapení z Moravy

      Prezentace byla ovšem velmi profesionální. Ještě před ní jsem sklepákovi s omluvným výrazem podal půllitrovou láhev Pinotu noir z Mikulova: „Víno od nás,“ s tím, že jsme chtěli, aby je Patrik Leflaive, nebo sklepák také ochutnal. Jen se ušklíbl, byl na to zvyklý. Zamumlal cosi, že pinoty tam vozí k ochutnání všichni a z celého světa, a také něco v tom smyslu, že je stejně nikdo neumí, jen oni v Burgundsku. Téměř štítivě přelil víno do karafy a tu potupně odstavil na parapet okna.

      Přechutnali jsme báječná bílá, přešli k červeným a později, když jsme byli u ročníku 1999, ukázal jsem opět na karafu s našim pinotem. Sklepák si ji z povinnosti nalil do sklenice a zpozorněl. Přivoněl a ztuhl. Ochutnal, vrhl se k telefonu a cosi vzrušeně brebentil burgundskou francouzštinou, poznali jsme jenom „Pinot“ a „Tchequie“. Otočil se k nám: „Patrik tu bude za pět minut.“ Za tři minuty se do kantýny vřítil chlápek v manšestrových kalhotách, kostkované košili, s bekovkou na hlavě a červeným frňákem, Leflaive! Uchopil sklenici s pinotem z Mikulova, přivoněl, ochutnal a zmohl se na jedinou otázku: „Odkud to je?“. Jen jsem odtušil: „Z Mikulova“. Následovala otázka „Kde to ale je?“ Pokračoval jsem stejně samozřejmě: „No přece na Moravě“. A pak už Leflaive zoufale a rezignovaně: „Morava, kde to je?“ Mikulovský Pinot 99 nám otevřel dveře. Z Leflaiva se náhle stal nejpozornější hostitel, prošel s námi své nejlepší vinice v Puligny včetně Chevalieru i Montrachetu, dokonce nás pustil do celé technologie. Ve vzduchu ale i pro nás zůstala viset ta otázka, „Morava, kde to je?“

Více vína, méně kořalky

      Dokud se totiž ve světě budou takto ptát, jsou naše vína odkázána až do druhé nebo třetí ligy. Trochu jsme si to zkomplikovali i novým vinařským zákonem. Kdysi jsme měli oblasti na úrovni skutečně vinařských regionů s jasně odlišným charakterem půdy a s odlišnou odrůdovou preferencí: Mikulovskou, Znojemskou, Velkopavlovickou... Ještě dříve, než jsme dokázali marketingově upevnit v povědomí milovníků vína rozdíly mezi nimi, ponížili jsme tyto oblasti na podoblasti. A za oblast jsme prohlásili Moravu. A také Čechy. Mimochodem, často se mne ptáte, proč stále mluvím jen o moravských vínech? Protože vína z Čech téměř nejsou.

      Máme dnes u Evropské unie úředně registrovaných 19,2 tisíce hektarů vinic. Z toho jen necelá 3% jsou v Čechách. Přes 97% vína produkuje Morava. Všechny vinařské podoblasti v Čechách dohromady sotva vydají na jednu větší vinařskou obec na Moravě. Mimochodem, nebývalo tomu tak v historii, ale o tom až později. Musíme se zkrátka vrátit do povědomí milovníků vína na celém světě. Máme na to. Morava je unikátní oblast a zejména Mikulovsko je klimaticky a půdními charakteristikami srovnatelné s Chablis a dalšími asi šesti špičkovými oblastmi v Evropě.

      Ve světě máme ovšem oprávněnou pověst pivařů a společně s Belgií a občas s Bavorskem a Irskem soupeříme o první místo ve spotřebě piva na jednoho obyvatele. Zpravidla jsme první. Pověst pivařské země samozřejmě příliš neprospívá věhlasu našeho vína. Zkrátka, jste-li na pivo, tak se držte svého kopyta, jaképak víno. Cožpak se víno vyrábí v Belgii? Ale i u nás je už patrná tendence k vyšší rafinovanosti než jen „pivo piji ke všemu“. Poslední statistiky zaznamenaly roční růst spotřeby piva o tři procenta (a stejně si myslím, že ta tři procenta vypili Britové, kterými jsou napěchovány levné lety z Anglie a Skotska do Prahy). Víno za stejné období ovšem zaznamenalo desetiprocentní nárůst. Kořalečky poklesly o dvě procenta. Pomalu se začínáme blížit průměru západní Evropy. Souvisí to se změnou životního stylu. V lepší restauraci už občas jíme menu o více chodech a ne ke všemu se hodí pivo. Občas si dokonce dáme sýr na závěr. Pití vína začíná být příjemně módní záležitostí, patří jaksi k lepšímu tónu. A je to také velmi evropské, vždyť v Evropě se vypije přes 60 procent veškerého vína, vyrobeného na světě.

Mýtus o Buškovi z Velhartic

      Traduje se, že révu k nám dovezl osvícený Karel IV. Však znáte ten dojemný a nesmyslný příběh s Buškem z Velhartic (mimochodem příběh marketingově velmi pochybný!). Karel k nám jistě také dovezl révu, ale nebyl první. Na jižní Moravě se vinná réva pěstovala mnohem dříve. Do okolí Mikulova, do míst, kde měla římská legie stálý tábor v Mušově, ji dovezli už na přelomu našeho letopočtu Římané. Dobře udělali. Ale Karel IV. nebyl ani prvním vysazovatelem révy v Čechách. Ostatně, císař to musel vědět. Vždyť k základní ikonografii naší země už tehdy patřil obraz jeho předka, knížete Václava, českého patrona, jak bos a s vykasanou suknicí šlape hrozny v kádi. A první přímá písemná zmínka o vinohradech v Praze pochází z roku 1197.

      Roku 1348 se ale Karel IV. rozhodl ke dvěma významným počinům. Založil první univerzitu na sever od Alp a nechal dovézt z Burgundska nejkvalitnější révu do Čech a dal ji vysadit kromě jiného i v okolí Prahy. A tak kolem roku 1400 představoval u nás Pinot noir přes 90% všech vinic a pilo se tedy hlavně červené a jistě dobré, protože klimatické poměry byly úplně jiné. Bylo tu mnohem tepleji. Bušek z Velhartic, ani císař Karel nemuseli nijak trpět ani pracně uvykat nedozrálému vínu, jak mylně naznačuje ta známá trochu upatlaná scénka z Nerudovy básně. Stejně tak v Čechách dozrávala réva skvěle ještě za melancholického císaře Rudolfa II. Rád se dívám na půvabnou Hagenbergovu rytinu Prahy z roku 1586, která visí nad mým pracovním stolem. Celý Petřín je tam jedna velká vinice a réva pokrývá dokonce i jihozápadní svah pod Hradem nad Jelením příkopem u dnešních Chotkových sadů. A Rudolf II. si nejen pochutnával na Modrém burgundském z jižních zahrad pražského Hradu, ale ještě na konci 16. století ve své císařské zahradě v Brandýse experimentuje s fíky a dalšími subtropickými plody. V roce 1571, tedy čtyři roky před jeho korunovací českým králem, bylo jen v Praze vyprodukováno 500 tisíc českých věder vína a v pražském okolí dalších 200 tisíc věder. Na Moravě bylo vinic přes 30 tisíc hektarů.

Poklady z Moravy (V.Ž.)

Část „Poklady z Moravy“ je citací ze seriálu článků V.Železného pro portál „Lidovky.cz“, z roku 2005.

      Minule jsme mluvili o tom, že Karel IV. nemusel poslouchat poučování od Buška z Velhartic, protože naše víno pravděpodobně nebylo tak trpké, jak praví legenda. Na území dnešní České republiky bylo totiž tepleji než v současnosti. A to o tolik, že císař Rudolf II. spokojeně popíjel pražské burgundské a zahradníci ještě na konci 16. století neváhali experimentovat s pěstováním fíků a subtropického ovoce.

      O pouhých 130 let později v Čechách už stěží dozrávala jablka. Tradičně máme tendenci vše svádět na třicetiletou válku, která prý u nás téměř způsobila zánik vinařství. Válka je ale zatím přece jen zanedbatelný faktor ve srovnání s přírodními vlivy.

      Historikové zpravidla neberou vážně výzkumy přírodovědců, a tak pomíjejí údaj, že v během první poloviny 18. století Evropu náhle postihla tak zvaná „malá doba ledová“, s prudkým poklesem teplot. A vlámským obrazům v té době začaly namísto kvetoucích krajin a vinic dominovat výjevy s bruslením na zamrzlých řekách a rybnících. Ve střední Evropě došlo ke klimatickému zlomu. On má na svědomí skutečnost, že teplomilné odrůdy révy u nás zanikaly.

      Ostatně o tom, že to nebyla třicetiletá válka, svědčí i místní mikulovská pověst, která tvrdí, že obří sud ve sklepě mikulovského zámku, mimochodem největší sud na našem území, byl tak velký a plný vína, že ho po dobytí města nebyli schopni vypít dokonce ani Švédové, a to už je co říci.

Co dozraje po době ledové?

      Teprve dnes se pomalu z této klimatické deprese vymaňujeme a možná všechny řeči o skleníkovém efektu ve skutečnosti souvisejí jen s ústupem „malé doby ledové“. A ještě jsme nesporně nedosáhli ani průměrných teplot, které u nás panovaly v období dvou století, mezi vládou Karla IV. a Rudolfa II. Nedosáhli jsme ani výměry vinic za Rudolfa. Máme přes 19 tisíc hektarů.

      A to bývalo hůře. V roce 1925, po několika desetiletích souboje s dřevokazem, malou, téměř neviditelnou mšicí, žijící na kořenech révy, zavlečenou do Evropy z Ameriky, přežívalo na Moravě jen něco přes čtyři tisíce hektarů a v Čechách 300 hektarů vinic. Jsme-li stále ještě trochu v „malé době ledové“, mohou pak na Moravě dozrávat hrozny pro červené víno, a bude červené víno z Moravy vůbec k pití? Jednou z tradovaných pověr je, že zatím nikoli. Omyl. Samozřejmě tu nemá co dělat hodně jižní Cabernet, ale ranější odrůdy dozrávají spolehlivě.

      Možná nás jednou překvapí Merlot, ale už bezpečně víme, že velkopavlovická Frankovka je poklad, který budeme postupně objevovat. V okrajových oblastech zastane asi stejnou úlohu Zweigeltrebe. Na Mikulovsku se prakticky nestane, že by Modrý burgund, tedy Pinot noir, nedozrál do přívlastku. Vápencová půda Pinotu noir vůbec nevadí, naopak, a obsah cukru bývá stejný jako v Burgundsku! Ředitel mikulovského vinařství (odkud byla láhev, jíž jsme okouzlili francouzského vinaře Patrika Leflaiva) a tvůrce jeho vín Jarek Gala vždy, když vznikne pochyba, říká: „Němci to tak dělali“ (míní tím německy mluvící obyvatele Mikulova a okolí, kteří byli vysídleni po roce 1945 do Rakouska). „Měli tu pinot noir, tak to musí fungovat.“ Má pravdu. Staletou historii ve vinařství nesmažete nějakou pověrou!

Chutná – nechutná

      Naše vína samozřejmě nepřežijí, pokud vsadí na to, že budou špatná a drahá, byť budou mít obratný marketing a barevné etikety se svůdnými secesními slečnami nebo vtíravou televizní reklamu. Nakonec ho konzument odhalí. Ono totiž neomylně platí: chutná - nechutná! Naše vína nepřežijí, pokud vsadí na to, že budou špatná a levná. Narazí na konkurenci slušných ale levných vín z celého světa. A nemusí to být ani víno chilské. Brzo objevíme červená bulharská, která díky novým investicím Britů a Američanů stoupají rok od roku v kvalitě a přitom v ceně rostou mnohem pomaleji.

      Naše selská vína a vína malých vinařů nepřežijí, pokud jim neposkytneme zákonem výhodnější podmínky zdanění a vůbec pokud je nebudeme zákonem hýčkat. A bez nich zas nepřežije místní kolorit a vinařská turistika ani cyklostezky. Nebo se vinařská turistika opět promění v odpudivé hromadné autobusové zájezdy do obřích vinařských podniků, jako před rokem 1989.

      Nepřežije, alespoň doufám, „naše“ víno od obratných vinařských alchymistů, kteří zapomínají, že víno se dělá na vinici, a kteří z jakékoli suroviny, třeba páchnoucího namacerovaného moldavského hroznu, pomocí rafinované technologie a různých přísad nakonec vyrobí jakési „moravské“ víno. Šikulové, kteří do láhve s moravskou etiketou lijí víno z břečky, zmasakrované dlouhou přepravou z Kišiněva. A pak ji klidně vydávají celní správě za stolní hrozny dovážené jako ovoce, aby se vyhnuli clu. Doufám, že časem, po nutné změně zákona, nepřežije ani „moravské“ víno z bezcelně dováženého moštu z Rakouska, tedy z Evropské unie. Z moštu často více než dvakrát až třikrát levnějšího než naše produkce, protože z moštu nekorektně dotovaného unií.

      Moravská vína přežijí, pokud budou z moravského hroznu. K tomu je ale potřeba změnit zákon a provést klasifikaci vinic. Bude-li stanoveno, že z té které vinice, podle kvality, lze vyrobit ročně jen přesné množství lahví vína, ztratí smysl dovážet mošt nebo hrozen ze zahraničí. Nebude už možné vydávat ho za moravské víno. To chce ale odvahu legislativců a ministerstva. Jenže ti všichni jsou ve vleku obřích výrobců vína, kteří pro produkci svých mnoha milionů lahví potřebují míchat naše hrozny s dováženými.

      Moravská vína přežijí, pokud nabídnou originální vůni a chuť, pokud se nebudou stydět za svůj charakter, za své kyselinky. Pokud se nebudou snažit být jako víno odněkud odjinud. Nikdo nestojí o napodobeniny. Naše vína to budou mít těžké, pokud nebudeme ctít staré vinice. Jen obtížně dosáhneme na špičku, budeme-li donekonečna spoléhat na ještě nedomrlé panenské víno nebo víno z mladých vinic. Nedostatek úcty ke starým vinicím, které už méně plodí, u nás poznamenal dvě generace vinařů.

      Na původní rozlohy vinic, které jsou dědictvím Karla IV. a Rudolfa II., už ovšem stejně nikdy nedosáhneme. Brání nám nesmyslné kvóty Evropské unie, které jsme tak poníženě podepsali, jen abychom rychle vstoupili do unie. A to jsme rádi, že jsme dosáhli alespoň těch 19 tisíc hektarů. Ale zaplatili jsme krutou cenu. Spěchali jsme s obnovou vinic a překotně je vysazovali na nesmyslných místech a s nevhodnými odrůdami. Naši slovenští bratři byli prozíravější, vyjednali si odklad a dnes v klidu doplňují své vinice.

      Moravské víno má dnes mnoho nepřátel. Nekorektní výrobce, regulátory EU, podvodné dovozce dotovaných hroznů, plísně, mšice a také zelené ochránce přírody. Nemám rád ani mšice, ani ty ochránce. Jejich arogance bývá nezměrná (nikoli mšic). Je to další důvod, proč neumíme obnovit naše nejlepší viniční tratě. Jako původní přírodu dnes totiž zelení ochránci v mnoha místech chrání druhotné druhy rostlin a živočichů na terasách, které byly kdysi pracně a uměle člověkem vytvořeny pro pěstování vína (v 50. letech zpustly, protože se nedaly družstevně obdělávat pomocí traktorů).

      Poslední poznámka. Víte, co také pomůže přežití moravského vinařství? Zákon o silničním provozu, který konečně opustí stupiditu, kterou jsme s ostatními postkomunistickými zeměmi zdědili z minulého režimu, a sice povinné 0 promile alkoholu v krvi při řízení auta. V Evropě, nezasažené všeregulujícím komunismem, smíte řídit auto, máte-li, podle země, od 0,4 do 0,8 promile. Takže sklenička vína k jídlu je bez problému, ostatně její vliv na pozornost je zanedbatelný. 

Vinařský region Čechy

      Dnes se víno v Čechách pěstuje na jižních svazích Českého středohoří nad řekami Labe a Ohře, zejména v okolí Mělníka, Roudnice nad Labem, Litoměřic, Mostu, ale také Kutné Hory, Karlštejna a Prahy. Vína jsou tu voňavější, ale také kyselejší.

      Historické členění podoblastí bývalo Čáslavská, Mělnická, Mostecká, Pražská a Žernosecká. V současné době je podle zákona č.321/2004, resp. vyhlášky 324/2004 stanoveno nové členění na dvě podoblasti, Mělnickou a Litoměřickou. 

Vinné sklepy Valtice

      Největším pěstitelem révy u nás jsou Vinné sklepy Valtice, a.s., ty vlastní rozhodující podíl akcií Vinofrukt Dolní Dunajovice, a.s. (420 ha vinic). V současné době Vinné sklepy Valtice zpracovávají ročně na 5000 tun vinných hroznů. Pěstují 15 nejkvalitnějších odrůd, jako například Ryzlink rýnský, Rulandské bílé, šedé a modré, Ryzlink vlašský, Veltlínské zelené, Sauvignon, Tramín a další.

      Vinařské město Valtice leží v jednom z nejmalebnějších koutů jižní Moravy na samé hranici s Rakouskem. Poprvé se Valtice připomínají v roce 1192, kdy tehdejší pasovský biskup Wolker vyměnil Valtice i s vinicemi Widdardovi ze Seefeldu za jiné panství. Opevněné město pak vlastnilo více šlechtitelských rodů, až se ve 14. století stalo vlastnictvím knížecího rodu Lichtenštejnů. O rozsahu vinic se dovídáme z Lichtenštejnského urbáře z roku 1414, kde jsou též sepsány zvyklosti v horenském - viničním řádu.

      Velký rozsah vinic si vyžádal výstavbu dvou unikátních sklepů, a to Zámeckého v roce 1430 s kapacitou 650 tisíc litrů a v roce 1640 Křížového sklepa, který je 120 metrů dlouhý a 100 metrů široký s kapacitou přes jeden milion litrů.

      Víno z Valtic se v minulosti dodávalo hlavně do Vídně, Slezska – Vratislavi a do Prahy. Po roce 1945 vznikl z Lichtenštejnského majetku Státní statek Valtice, intenzivně rozšiřující výsadbu vinic a orientující se na výrobu kvalitních odrůdových vín. V roce 1992 byl valtický státní statek privatizován do současné podoby akciové společnosti s tradičním znakem na etiketě – bohyní plodnosti, hojnosti a krásy, plující na obláčku.

      Dnes akciová společnost Vinné sklepy Valtice produkuje ročně cca 4 miliony lahví vína. Export je orientován především do Kanady, Velké Británie, Německa, ale i do dalších států.